Slash fikce nejen o hrdinech z Baker Street

Slash fikce o hrdinech z Baker Street v Sherlock BBC verzi a také o postavách, které jejich herci ztvárnili.

1. kapitola - JimLock - popisuje události předcházející Reinchenbach falls
2. kapitola - Návrat (bez cenzury) JohnLock
3. kapitola - Pod deštníkem (bez cenzury) JimCroft
4. kapitola - Pořiďme si Hamishe (bez cenzury) JohnLock
5. kapitola - Smaugish JohnLock, KhIlbo
+ kapitola - Šmakův poklad (bez cenzury) SmauLbo
6. kapitola - Ve svitu měsíce (bez cenzury) JimCroft
7. kapitola - HooDler (bez cenzury) HooDler
8. kapitola - Bratrské usmíření
9. kapitola - Mycroftova úchylka (bez cenzury) JimCroft
10. kapitola - Jak moc jsi zlobil, Jimmy? (bez cenzury) JimCroft
11. kapitola - Nový případ (bez cenzury) JohnLock a JimCroft
12. kapitola - Haiku (bez cenzury) JimCroft
13. kapitola - Halloweenský speciál (bez cenzury) JohnLock a JimCroft

Andiss (bez cenzury) - Andrew a Mark
Gallard (bez cenzury) - Mark a Ian

Gallard

První povídka z Gallard sídla, držte si klobouky, aneb real slash ship, u kterého je jasné, že se v jistých obměnách, možná právě teď, daleko za mořem pod oblohou věčných dešťů, odehrává :)

Mark seděl za stolem a se zvráceným úsměvem zuřivě datloval do klávesnice. Vyrušilo ho zaklepání. Zvuk kláves zakolísal, pak ale propukl v původním tempu. Netrvalo dlouho a klepání se ozvalo hlasitěji. Tentokrát klávesy zcela utichly, Mark však dál pohlížel na monitor a pročítal si právě vznikající scénu, z jejíhož napětí si ho opovážil někdo vyrušit.

„Ano?“ zavolal poněkud ostřeji, když se zaklepání opakovalo. Po cvaknutí kliky se zpoza dveří zjevila rozesmátá tvář v tmavé paruce. Na vlnitých kadeřích sponky držely čepici.  

„Zdravíčko, přišel jsem na ten soukromý konkurz,“ dál se zářivě usmíval. A vypadal fakt roztomile. Mark konečně odtrhl oči od monitoru, „tak pojďte dál. Vaše jméno?“

„Ian,“ vskočil dovnitř, „Hallard,“ uklonil se, „k Vašim službám.“

„No o tom se ještě přesvědčíme,“ ušklíbl se Mark a zkoumavě si ho prohlížel. Ian se pod tím pohledem několikrát otočil a párkrát se zhoupl v bocích. Mark si posunul brýle níž, předklonil se na židli a lokty se zapřel o stůl.

„To by šlo,“ odvětil nakonec s nepříliš velkým nadšením. „Uděláme pár úprav na kostýmu,“ natáhl ruku a přes zelený kabátec přejel po Ianově zadnici, „tady to bude chtít upravit.“

„Jak myslíte, mistře,“ mrkl Ian a v očích mu zajiskřilo pod potlačovaným výbuchem smíchu.

„A co nástroj, máte s sebou?“ To už i Mark měl co dělat, aby udržel vážnou tvář. 

„Obávám se, že budu muset použít Váš, mistře.“        

„No dobrá, ale jen proto, že ve Vás tuším talent.“ Mark naoko přísně pozvedl obočí a při tom hodně ovládal hihňání. „Mám ho tady, pod stolem.“

„Uvidíte, že nebudete litovat,“ rozzářil se Ian. Naklonil se přes stolovou desku, natáhl ruku a pak nahmátl něco, co opravdu nečekal. Za krk vytáhl loutnu.

„Jsem vážně zvědav, jak to s tím umíš,“ přešel Mark na tykání, pohodlně se uvelebil a nohy v Grensonkách si vyložil na stůl. Ian zatím poodstoupil od stolu, aby měl dostatek místa, několikrát zkusil struny a jejich zvuk následoval hlasem. A pak spustil. A že byl Mark okouzlen, jako když ho slyšel zpívat poprvé. Tolik let už jsou spolu a on si připadá, jako kdyby se do něj právě zamiloval. Ale nevypadnout z role. A ze židle, ovšem. Mark počkal, až dozpívá, nechal ho dát ještě jednu a i s tanečkem.

„No výborně, myslím, že tu roli máš,“ zářivě se usmál. „Ovšem ještě mi teď musíš předvést, jak moc o ni stojíš.“

„Moc,“ Ian přimhouřil oči a usmíval se jako sluníčko.

„Ano?“ Mark se zdánlivě tvářil nevzrušeně.

Ian už stál vedle něj, loutna dávno odložená někde na skříňce, a položil dlaň na Markovu holeň. „Opravdu moc,“ byl teď u jeho kolene a pomalu pokračoval ke stehnům, „o to stojím.“ Druhou rukou mu ze špičky nosu stáhl brýle a odložil je stranou. V hnědých očích mu radostně zajiskřilo, když mu Mark odhrnul vlasy za ucho a přitáhl si ho blíž k sobě. Ian už na nic nečekal, naklonil se a spojil své rty s jeho. Nejdříve zkusmo, jako by to bylo poprvé. Zamrkal, přehoupl nohu přes Markovy a už mu seděl na klíně. Než ten stačil cokoli udělat, pevně se přimkl k jeho rtům tak divoce, až se Mark musel zachytit skříně. Se znovu nabytou rovnováhou teď spustil nohy ze stolu a pevně se zapřel. Ian prozkoumával jeho ústa, ruce se mu zavrtaly pod sako a teď mu jednou dlaní vklouzl do mezery povoleného knoflíku. Ianovy krátké vousy lechtaly, toho si však Mark nijak zvlášť nevšímal. Proplétal svůj jazyk s jeho a rukama nahmatal opasek, který se mu podařilo rozepnout. Odhodil ho stranou a dal se do zápolení s tkanicemi kamizoly. Ianovy ruce se odtáhly, aby z něj Mark mohl shodit přebytečný kus oděvu. Ten kostým byl prostě neskutečně sexy. Mark na něj příliš neviděl, jak byl zaneprázdněn divokými polibky, v mysli však viděl i sebemenší detaily. Zelené kalhoty obepínající Ianova stehna, tu představu posílily dlaně zkoumající přesně ony partie. Přejížděl mu po pevných svalech až ke kolenům, zkoumal tkanice na lemu nohavic, klouzal po zakulaceném zadečku až po hranici kalhot. Ian mu zatím povolil kravatu, knoflíky košile už dávno nedržely látku pohromadě. Odtáhl se od něj a trošku zadýchaně mu pohlížel do očí. Mark už nějakou dobu zapomněl na roli přísného scénáristy a vzhlížel teď k Ianovi jak ke svatému obrázku. Ian se pousmál a prudce se mu vrhl po krku, kde ještě před chvílí byla nyní na zemi ležící kravata, a jemně kousl. Markův povzdech projel mu tělem jako lehké mravenčení ulpívající tam, kam právě zabloudily i Markovy ruce. Ian mu ožužlával krk, když pocítil, jak Markovy dlaně vklouzly pod látku nově rozvázaných kalhot a stiskly ho za nahý zadek. Ianovo blažené zavzdychání ztlumila Markova klíční kost. Sklouzl rukama níž, a když se nadzvedl, aby se dostal k zapínání kalhot, jeho vlastní byly rázem o notný kus níž, jak mu je Mark pohotově stáhl. Ian se div nerozpouštěl pod jeho doteky, zatímco mu rozepínal kalhoty. Nadzvedl se na jednu nohu, aby mu Mark mohl stáhnout nohavici, ta se ale zasekla ve vysoké holínce.

„Oh,“ zvedl se na rukou o opěrky křesla a přehodil nohu na stranu a takto se usadil Markovi na klín. Zabral za holínku, ta se ani nehnula. „Kruciš.“ S nohavicemi u kolen přehoupl si teď nohu přes koleno a zatáhl. Mark to pobaveně pozoroval, objal ho rukama okolo pasu a dlaní mu začal přejíždět po jeho partiích. Holínka si konečně dala říct a on ji kopnutím setřásl z nohy.

„Spodní šuplík,“ zavrněl mu Mark do ucha, když ho jemně skousl. Při tom mu stáhl nohavici z kotníku. Napůl svlečený Ian se natáhl k šuplíku, kde našel tubu gelu.

„Ale pane režisére, k čemu to tu máte?“ usmíval se Ian, když se mu zase obkročmo šteloval na klín.

„To je velice složité popsat, ovšem velmi rád ti to předvědu,“ Mark se usmíval, jako král zvrhlíků, až se Ian rozesmál.

„Tak do toho,“ pokýval hlavou a dělal, že netuší, o co jde. Bavil se zatím hlazením Markova pupíku a chloupků směřujících níž. Následoval je až k bílé gumě bavlněného spodního prádla a zvědavě ji potáhl níž. Markův úd při tom spokojeně vyskočil do volného prostoru a napřímil se v plné velikosti. Mark nabral obsah tuby a promnul si prsty, mírně Iana nadzvedl a vklouzl mezi jeho půlky. Dotkl se jeho otvoru a s gelem snadno vklouzl dovnitř.

„Tak ona je to zdravotní prohlídka?“ zakroutil se Ian v bocích.

„Ovšem,“ pousmál se Mark. „A myslím, že bych potřeboval také vyšetřit.“

Ian se nenechal pobízet dvakrát a už vymačkával gel do dlaní a začal mnout to, co se mezi nimi dožadovalo pozornosti. Mark z Iana vyklouzl a oběma rukama ho teď držel za půlky a nadzvedl si ho k sobě blíž. Ian zavrněl, když se dotkl špičky jeho penisu a zatlačil zadkem dolů. Doklouzal až do sedu, pohodlně se uvelebil a pak si přechytl dlaněmi opěradlo křesla, předloktí mu při tom spočívala na Markových ramenou. Pomalu se dal do pohybu. Mark mu hladil hýždě a pak sevřel jeho stehna. Táhlé vzdychání neslo se pokojem. Ian zrychlil. Markovy ruce ho popadly okolo pasu a s každým dosedem si ho k sobě tiskl ještě silněji. Jejich svaly se čím dál víc zatínaly a vše kolem se jakoby projasnilo a současně vzdálilo za hranice jejich vnímání. Na krátký okamžik byli jedna bytost. Pán času se dvěma srdci zběsile bijícími ve stejném rytmu. Ian se celý prohýbal a Markovy svaly na okamžik vypověděly službu, jak se celý blaženě uvolnil. Ian ho popadl okolo ramen a schoulil se mu do náruče. Mark ho pevně objal.

„Blahopřeji k roli Alana-a-Dale,“ prohlásil notně bez dechu. Ian se rozesmál.

„No myslím, že bych si to ještě pojistil, třeba v ložnici,“ mrkl. „To abys věděl, že tu roli vážně chci. A fotku v TARDIS.“ Ian se opatrně zvedl. „Snad to půjde vyčistit,“ okoukl skvrnu na košili kostýmu.

„Pod kabátem to vidět nebude,“ pousmál se Mark a následoval ho. Ani jeden se neobtěžovali s oblékáním, Markovy kalhoty držely kšandy, Ian si vykračoval v jedné botě a s vlající nohavicí. Z polibků na chodbě je vytrhla podivná rána. Koukli ze schodiště a tam na ně s otevřenou pusou zíral Andrew.

„A..ah promiňte,“ koktal. „No, bylo otevřeno a já, já jsem se jen přišel zeptat, jak to bude se čtvrtou sérií Sherlocka, jestli tam budu hrát, nebo ne.“ Stále se notně zakoktával a červenal, jako rajské jablíčko, pohled mu těkal z podlahy zase k nim. „Což teď není vůbec podstatné, nenechte se rušit, odcházím, a jakože jsem tu nikdy nebyl.“ Při otočce zavrávoral.

„Ale Andy, počkej,“ zavolal Mark a s Ianem si vyměnili zubatý úsměv. Přišel jsi akorát. Zda budeš ve čtvrté sérii, záleží jen na tobě.“ Mark si Iana přechytl okolo pasu a už scházeli ze schodů. „Copak bys pro nás byl ochotný udělat?“

- Zpět na seznam povídek: ZDE -                      

Halloweenský speciál

Dnes máme Halloween a s ním slíbený speciál. :)

Hodiny u krbu odbily sedmou, čas, na kterém se Jim s Mycroftem domluvili, že se sejdou v hale. Jimmy tam doletěl odněkud z přízemí, ve vojenské uniformě a s válečným maskováním na obličeji. Rozhlédl se kolem sebe, hala zářící mihotavými plamínky svíček, krom šklebících se dýní, zela prázdnotou. Mycroft přece vždy chodí včas, šlo Jimovi hlavou, když ho napadlo pozvednout zrak ke schodišti a spadla mu brada. Mycroft se s cudným hihňáním držel zábradlí, když se lehounce jako pírko snášel ze schodů ve společenských šatech, rukou v bílé rukavičce si držel konec sukně, aby o ni snad nezakopl. Dlouhé lokny paruky z pravých vlasů mu spadaly okolo tváře, spletený cop držel je v jednoduchém účesu jako čelenka. Mycroft byl naprosto okouzlující a ještě více okouzlen vojáčkem čekajícím na něj pod schody.

Jim poskočil a pak už vyběhl několik schůdků, které je dělily.

„Zdalipak jsou Vaši rodiče doma, krásná slečno?“ Jim se snažil tvářit vážně.

„Ne pane. A nesmím se bavit s cizími lidmi,“ prohlásil Mycroft mírně vyšším hlasem.

„To je moc dobře. A nemusí se o tom dozvědět. Nešla byste se mnou na ples?“ Natáhl k němu ruku dlaní vzhůru a Mycroft ji přijal. „Moc ráda,“ zčervenaly mu tváře. „Jen si o mně nemyslete nic špatného, nebýt Vaší okouzlující uniformy, nikam s Vámi nejdu.“

„Jak bych si o Vás mohl myslet něco špatného?“ Jim políbil Mycovu ruku a už ho vedl ze schodů. Přitom si ho zvědavě prohlížel a koukal mu do výstřihu. Buď byl dnes na plastice, nebo si najal opravdu dobré kostyméry. Mycroft si jeho pohledu všiml a zčervenal ještě víc.

„Asi nebyl ten nejlepší nápad jít za tetičku Val,“ řekl už svým hlasem a zněl rozpačitě.

„Mmmm,“ Jim chvilku uvažoval. „Byl,“ zasmál se a střílel mu pohledem od tváře k výstřihu a zpět. To už se Mycroft zatočil v šatech a pak zase zvážněl.

„Nezůstaneme radši doma? Bude tam hluk a spousta lidí a taky můj bratr a rodiče,“ ryl špičkou do podlahy.

„No tak Deštníčku,“ Jim k němu přiskočil a vzal ho za ruce. „Aspoň na chvilku, mně se tam chce, budeme tancovat,“ roztočil se s ním po síni. Mycroft stále vypadal nešťastně. „A neměl bych se převléct?“

„Kdepak,“ Jim si vzpomněl na nemožný kostým kostlivce, co našel ve skříni. „Val je ta nejlepší volba. Pak už by byla lepší jen Val v úboru služebné,“ zahihňal se Mycroftovu červenání. „Neboj, nemusíš si ho brát,“ zatím dodal v duchu, zastavil se a zahleděl se mu hluboko do modrých očí. „Koledu, nebo ti něco provedu,“ ušklíbl se.

„Bonbóny jsou támhle ve skříni,“ ukázal, Jim ho však chytl pevněji.

„Kdepak bonbóny,“ jedním pohybem ho přimáčkl ke sloupu. Jasně viděl, jak se Mycroftovi zrychlil tep. Upravil mu pramen vlasů a s dlaní na jeho tváři ho políbil. Mycroft se k němu přitiskl. Pak ale překvapeně ucukl hlavou, když přes umělou kůži pocítil, co Jim provádí. Velmi důkladně prozkoumával jeho výstřih. „Sákra, to je jak pravé,“ zasmál se, pak si všiml, že si Mycroft všiml a zářivě se usmál. „To bylo sladké,“ vzal ho za ruku. „A teď už pojď,“ rozběhl se ke dveřím. „Ať nepřijdeme moc pozdě.“ Mycroft za ním vlál a upravoval si výstřih.        

            Stejně tak se musel upravit, jakmile limuzína zastavila před loveckým zámečkem na kraji Londýna, ve kterém se ta dnešní sláva měla konat. Na nedalekém parkovišti již stálo několik pohřebních aut.

„Pojďme domů, tady bude zábava, jak v márnici,“ zkoušel to dál Mycroft.

„A to mám nejradši,“ zasmál se Jim a vedl ho ke dveřím.

„Mohu Vám vzít kabáty?“ nabídl dveřník se sekáčkem v lebce hned po strašidelném přivítání. „Lady“ otočil se nejprve na Mycrofta, ten na něj vykulil oči a Jim se rozesmál. „Oh pane Holmesi, jste to Vy? Omlouvám se!“ dveřník se začal hluboce klanět. To přilákalo pozornost osazenstva. A přes prvotní rozpaky se s ním přišly přivítat vysoce postavené osobnosti Anglie. Vysoce postavená strašidla. „Přijdu Vás vyzvat k tanci,“ žertoval právě ministr Drákula a Mycroft se tomu společensky smál. Pak upírův pohled padl na Jima. Úsměv mu okamžitě zmizel, stejně jako špičáky žblunknuvší do poháru rudého vína, „omluvte mě,“ zachraptěl a už byl na druhé straně sálu. Jimův nejvražednější pohled velice plynule přešel do zářivého úsměvu, jakým obdařil otáčejícího se Mycrofta, překvapeného ministrovým náhlým útěkem.

„Myky, drahoušku,“ paní Holmesová syna objala.

„Nezkracuj mé jméno, prosím,“ na poslední slovo kladl důrazné pohoršení.

„Stejný, jako vždy,“ usmála se na něj a pak objala pana Holmese, usmívajícího se vedle.

„Ale já ti zkráceně říkat můžu, že ano Deštníčku?“ zacvrlikal Jim a objal ho okolo ramen pozorujíce dvojici.

„Jistě,“ Mycroft zrudl. „Ale to je něco jiného,“ snažil se nemyslet na to, co s ním dělá zkrácenina jeho jména z Jimových úst. A už vůbec ne na situace, při kterých ji užívá. Jimovo objetí a hlavně vědomí, že myslí na to stejné, mu ani trochu nepomáhalo.

„Ale Myky, neměl bys nás představit?“ zavrněl mu do ucha.

„No ovšem,“ Mycroft i nadále červenal. Byla to vůbec první chvíle, kdy jeho rodiče viděli Jima. Tedy kromě televize, když se o něm mluvilo, jako o největším zločinci v historii Londýna.

„Mami, tati, to je James Moriarty, můj přítel,“ hrdě ho postrčil před sebe, aby si jej dobře prohlédli. „A to jsou máma a táta,“ shrnul Mycroft. „Mám je rád, i když mě chtějí jako doprovod na Bídníky.“ Jim by vyprskl smíchy, tohle byla ovšem poněkud slavnostní chvíle.

„Moc mě těší, že poznávám nejvýznamnější osoby na Světě. Díky Vám je bohatší o naprosto dokonalého člověka. Madam,“ políbil paní Holmesové ruku. Ta jen přikývla, přes dojetí potlačujíc slzy, nebyla schopná promluvit. „Pane,“ stiskli si ruce. „Noo, a taky Sherlocka, samozřejmě,“ odlehčil to Jim a čtveřice se rozesmála.

„Mluvil tu o mně někdo?“ zjevil se vedle nich Sherlock v kostýmu pantera svírajícího v tlapách dýni, to byl jeho oobří pupík v oranžové látce s vyšitým obličejem.

„No, možná trošku,“ zasmála se paní Holmesová. „Samozřejmě, že v dobrém,“ dodala. „Sherlocku, sedni si!“ John, kočka s mašlí okolo krku a výrazem grumpy cat, za ním dotáhl křeslo a starostlivě ho do něj usadil. Sherlock nijak neprotestoval a s oddechnutím si hladil břicho. Skupinka pokračovala v rodinném hovoru. Za nějakou dobu začal zábavný program. Kapela Dušičky to pořádně rozjela. A rodiče Holmesovi také. Byli hvězdami parketu. John musel Sherlocka přidržovat v křesle, aby ho snad nenapadlo se do tance přidat a Jim nakonec umluvil Mycrofta a teď předváděli složité kreace. Mycroft si ke svému zděšení uvědomil, že ho to vlastně nehorázně baví. A Jim to poznal taky a roztáčel ho po celém parketu. Při jedné obzvlášť chytlavé písničce se Sherlock v křesle vrtěl do rytmu, až se najednou popadl za břicho. John si toho nejdřív nevšiml, díval se na parket a i s ním to šilo, pak ale zpozoroval, že je vedle nějak podezřelý klid. Otočil se a spatřil Sherlockův zářivý úsměv plný zubů. To bylo hodně podezřelé.

„Co se stalo?“ starostlivě se mračil a měřil si ho pohledem.

„Myslím, že za jiných okolností, by mi právě teď praskla plodová voda,“ odvětil klidně.

„Aha,“ John zamrkal a dal hlavu na stranu. „No,“ chvilku stál neschopen slova.

„Johne?“ Sherlock už vypadal neklidněji.

„Asi bychom měli zavolat doktora!“

„Ty jsi doktor!“

„Aha!“

Chvilku ticho, to už se k nim otáčeli nejbližší hosté. Vzduchem se neslo šuškání, až utichla i hudba a sál se proměnil v jedno velké publikum.

„Dýchej, jen zhluboka dýchej,“ John ho začal spěšně prohmatávat.

„Žádnou paniku,“ vyhrkl Sherlock k obecenstvu. „To jen tady dýnička chce na svět!“

„Proboha!“ paní Holmesová si dala ruce před pusu a pan Holmes ji musel podepřít.

„Planý poplach,“ oddechl si John. Sherlock na něj chvilku nejistě koukal, pak se ale rozhodl mu důvěřovat.

„Ano, ještě dva měsíce by tam mělo vydržet,“ pohladil si pupík. John se k němu naklonil a objal ho. Byl to Sherlock, ale že ho to pořádně vyděsilo, poznal. A jeho ostatně taky. Cítil, jak se chvěje. A jejich syn se stále nespokojeně vrtěl. „Možná bychom měli jít domů,“ navrhl.

„Ano, chce se mi spát,“ přiznal Sherlock a zívl.

„No tak, pokračujte, není tu nic k vidění,“ odháněl zvědavé pohledy od bratra Mycroft. To už s Jimem a rodiči stáli u něj. Kapela se dala do práce a sál se za chvíli zase rozvlnil. Sherlock se s rodinou rozloučil a s Johnovou pomocí pomalu vstal. Pan a paní Holmesovi se rozhodli už také jet domů.

Mycroft s Jimem se dali do tance. Ba co víc! Kapela po několika skladbách začala hrát známé melodie z filmu Hříšný tanec. Tou dobou už Sherlock s Johnem byli doma. Miminko se v nastalém tichu strašidelné noci uklidnilo a Sherlocka teď napadaly úplně jiné věci, než je spánek. Podíval se Johnovi, upravujícímu mu polštář pod zády, do očí a pak se pousmál způsobem, jakým to uměl jen on. John mu úsměv opětoval a než se k němu stačil pomalu přiblížit, aby ho políbil, popadl ho Sherlock za zátylek a prudce strhl k sobě na postel.

Jim prudce trhl a Mycroftovy šaty po straně povolily. Vzápětí si jeho nohu přitiskl k boku a takto se s ním rozvlnil v rytmu Hříšného tance. Mycroft ho držel okolo ramen a prsty mu zajel do vlasů. Okolí neexistovalo. Byli už jen oni dva, svůdná hudba a jejich narůstající touha.

John s hlesnutím dopadl vedle Sherlocka a pak se k němu konečně natáhl a políbil. Sherlockovy ruce při tom putovaly po Johnových zádech, po příjemné plyši kočičího kostýmu. Stejně tak příjemný byl tenký samet napínající se na Sherlockově těle.

Mycroft se zaklonil a pohodil vlasy. S posledními tóny písně si ho Jim zvedl zase k sobě a oba udýchaní touhou se dotýkali čely a pohlíželi si do očí. „Pojďme někam,“ Mycroftův hlas zněl poněkud přiškrceně, „kde nebude tolik lidí.“ Jimovy oči se zúžily nedočkavostí a pousmál se. Rázem prošli sálem do vedlejší klidnější síně. Propletli se debatujícími hloučky, až dorazili do ještě menší místnůstky, snad přístěnek na košťata, kde stála policejní budka.

„Dovnitř,“ zapištěl Jimmy a už otvíral dveře a proskočil dovnitř, aby mohl Mycrofta vtáhnout do tmavého prostoru menšího uvnitř. Dvířka se za nimi s klapnutím zavřela.

Tuba se pod Sherlockovými prsty s cvaknutím otevřela. Johnův kostým se válel na zemi a on teď s mašlí okolo krku rozepínal spodní část sametu. Skrytý šev povolil a s ním i látka. Sherlock pod Johnovýma rukama předl jako panter.  

„Ještě, že mám s sebou i vojenskou výbavu,“ zasmál se Jim a doteky ve tmě ozářilo jasné světlo. Spěšně přepnul na nejslabší úroveň a pustil svítilnu na zem. Chvíle bez hnutí a pohledů v nastalém šeru. Krátký okamžik vyčkávání a pak se po sobě vrhli jako dravec na svou oběť. V divém tanci polibků naráželi do stěn, chvíli se zády o chladivé dřevo opíral Mycroft, poté zase Jim, až se Mycroftovy prsty propletly s Jimovými a oni sklouzli po stěně na podlahu. Valeriiny šaty ocitly se nad Mycroftovým pasem a stejně tak prsty spěšně rozepnuly knoflík uniformy. „Kde se to,“ Jim zápolil s Mycroftovým kostýmem. Myc několika pohyby uvolnil spodní část umělé kůže a pak už Jima povalil na záda.  

Sherlock přidržoval Johna za boky, ležící na zádech přes pupík viděl horní polovinu jeho hrudi a tvář staženou úsilím. Držel ho za stehna a vzrušeně vzdychal při každém jeho dosedu. John se ho držel za sametem potažená stehna a v rytmických pohybech se nadzvedával a klesal.

„Ojetej tetičkou Val,“ Jim se nedokázal přestat smát. Rameny a hlavou se zapíral o roh budky, rukama se držel stěn a nohy mu spočívaly na Mycroftových pažích. Ten klečel těsně u něj a pohazoval jím v rytmu přirážek.

John rychle dosedl a s výkřikem se propnul dozadu. Sherlocka pevně sevřely jeho útroby a v tu chvíli vydal zvuk skutečně patřící panterovi a zaryl drápy do Johnových stehen.

Mycroft si Jima přechytl a víc se k němu přitiskl, Jim ho chytil okolo ramen. Přes zrychlený dech a sténání ještě občas vydal nějaké to zahihňání. Mycroft zrychlil. A s Jimovým i svým křikem prudce přirazil. Celý zadýchaný Jima pevně objal. Oba se chvěli.

John se nadzvedl a skulil vedle Sherlocka. Položil si tvář na jeho sametové rameno a Sherlock ho pevně objal. Johnova ruka sklouzla na Sherlockovo břicho, kde se setkala s jeho.

Mycroft s Jimem začali usínat, zvedli se proto a upravili si kostýmy. Jim zatlačil do dveří. „Co to,“ ani se nehnuly. Teď s nimi Mycroft zalomcoval. Nic. Jim se natlačil k protější stěně. Připravil si rameno, aby se z toho malého rozběhu mohl opřít do dveří. Proskočil jimi, jak se samy od sebe otevřely. Vrazil do překvapeně vypadajícího muže a oba se svalili na zem. Mycroft vyskočil za nimi, spěšně Jima vytáhl na nohy a když viděl, že je v pořádku, natáhl ruku k postaršímu muži v kostýmu Doktora. „Eh, omlouváme se, to je asi Vaše TARDIS,“ situace mu najednou přišla trošku trapná. Ač to byl jen další účastník párty, přeci jen z něj vycházela jakási Doktorská autorita.       

„Ano je, už jste o ní slyšel?“ muž vstal. „No že je úžasná!“ Když mluvil o TARDIS, Doktorův pohled zjihl, přestože měl před sebou dva vetřelce, co se mu tam klidně vloupali.

„Doktůrku,“ z TARDIS vykoukla Missy, a poslala mu vzdušnou pusu. „Tolik se mi po tobě stýskalo,“ koketně zapózovala ve dveřích a přitáhla si ho k sobě paraplíčkem.

„Eh, kde jste se tam vzala?“ Mycroft s Jimem tu otázku vychrlili současně a vytřeštili na sebe oči ala to tam byla celou tu dobu s námi?

„Za falešnou stěnou, samozřejmě,“ usmála se na ně a mrkla.

„Omluvte nás na okamžik. Musíme něco neodkladného vyřídit.“ Než se dveře zabouchly, bylo vidět, jak se po sobě ti dva vrhli. TARDIS zablikala a s trojitým zavžžžžněním zmizela. Dvojice se na sebe stačila jen podívat, než se znovu objevila. Doktor vykoukl a změřil si je pohledem. „Nechcete hodit domů?“

„To byste byl moc hodný,“ usmál se Jim a už neřešil, že je Missy nachytala při činu. Nastoupili, krycí vchod zmizel a oni se objevili v dech beroucím řídícím centru tohoto živého stroje.

„Páni,“ zatřpytili se jim oči. Doktor je nadále zkoumavě pozoroval.

„A kde je ta žena?“ chtěl vědět Mycroft.

„Jaká žena?“ nechápal Doktor.

„Ta, co na Vás čekala, když jste odsud odlétal před chvílí. Pro Vás možná před týdnem, nebo nějaké to Timey Wimey,“ pousmál se Mycroft.

„Dnes jsem zde poprvé,“ odvětil Doktor. „Někdo mi zanechal vzkaz se souřadnicemi, a že Vás mám zavézt domů.“ Doktor je pozoroval ještě zkoumavěji. „V tom případě otázka zní, kdo byla ta žena? Řekněte mi o ní vše, na co si jen vzpomenete. Vzpomínejte. Chci slyšet i ten nejmenší detail!“   

- Zpět na seznam povídek: ZDE -      

12. kapitola - JimCroft

Nejkratší dračí povídka v dějinách tohoto blogu :D

"Deštníčku, umyl bys mi záda?" zahihňal se Jim a následoval zvuk padajícího mýdla.

- Zpět na seznam povídek: ZDE -

Mycroftova úchylka - Bez cenzury

„Byl to skvělý večer,“ usmíval se Mycroft, když zavíral domovní dveře.

„To ano,“ Jim k němu přistoupil zezadu, objal ho a přitiskl mu dlaně na hruď. „Vlastně jsem moc rád, že Sherlock s Johnem konečně odešli.“

„Jak to myslíš? Vždyť si s nimi docela rozumíš,“ Mycroft se zatvářil nejistě.

„To ano, ale před nimi jsem ti nemohl dát dárek k narozeninám. Vlastně mohl, jen by se ti před nimi asi moc nelíbil.“

„Jaký dárek?“ Mycroft pocítil Jimův horký dech na svém krku.

„Pamatuješ si, jak jsme si kdysi dávno povídali o svých představách?“ Jimův šepot mu zazníval těsně u ucha.

„Na to nejde zapomenout,“ Mycroft se začervenal.

„Dnes se tvé představy splní,“ zašeptal Jim a Mycrofta polilo horko a zrychlil se mu tep.

„Pojď deštníčku, půjdeme do tvé ložnice.“

Vyšli do patra a Mycroft otevřel dveře, ve kterých zůstal překvapeně stát. Připadal si jako dítě, když prvně pohlédne na Vánoční stromeček. Místnost byla osvětlena desítkami mihotajících plamínků svíček. Vzduch voněl růžemi, to okvětní lístky zdobily podlahu. Pohlédl na postel rovněž zasypanou růžemi a vedle ní lavórek s vodou, na níž plavaly růžové květy. Jim ho něžně postrčil do místnosti a zavřel za nimi dveře. Pohlédl mu do rozjasněné tváře a zářících očí a znovu se do něj zamiloval. Mycroft se mu zadíval do tváře a nemohl skrýt pohnutí. Jim se zaculil a sundal si kalhoty. Odkopl je někam do temného rohu místnosti a stanul před Mycroftem v krajkových punčochách. K podvazkovému pásu byly přivázány rudými stuhami.  

„Všechno nejlepší, Mycu.“

„Ach Jime,“ Mycroft se zachichotal a přešel k němu. Pevně ho objal a zatoužil zastavit čas. Políbil ho a na délku paží poodstrčil, aby si mohl znovu prohlédnout křivky jeho nohou v přiléhavé látce. Jim se jen usmíval a pózoval tak, aby vynikly všechny svaly.

„Rozbalíš si svůj dárek, deštníčku?“

Mycroft vzal za jednu stuhu a rozvázal mašli. Vyvlékl ji a punčocha se svezla do půli stehna. Dotkl se Jimovy obnažené kůže a jemně ji hladil. Zatlačil ho k posteli a nechal ho posadit se na jejím kraji. Poklekl k němu a velmi pomalu stahoval punčochu, naklonil se a políbil obnažené koleno. Dál stahoval punčochu, velice pomalu odhaloval svalnaté lýtko. Jim cítil šimrání, jemný dotyk látky a mírné vzrušení. Když Mycroft prudčeji trhl, aby odhalil patu, hlasitě vydechl. Mycroft pomalu odhaloval chodidlo a fascinovaně si ho prohlížel. Punčocha sklouzla z prstů a zůstala vyset v Mycroftově dlani. Upustil ji na zem a uchopil Jimovu nohu těsně nad kotníkem. Vzal žínku, ponořil ji do růžové vody a přesunul nad Jimovu nohu. Vymačkal vodu a nechal ji stékat po Jimově nártu. Se zalíbením myl jeho chodidlo. Nakonec Jimovu nohu přesunul pod vodu a nohu obejmul dlaněmi. Jim to se zatajeným dechem pozoroval a chtělo se mu příst. Mycroftovy prsty klouzaly po celé jeho stopě, pronikaly mezi jeho prsty. Nadzvedl mu nohu a jemně ji osušil ručníkem. Přiblížil své rty k jeho palci a políbil jej. Přesunul se k malíčku, objal ho rty a sál. Hrál si s jeho prsty, jemně je okusoval, vjížděl mezi ně jazykem. Cítil stále rostoucí vzrušení. Hladil jemnou křivku nártu, políbil chodidlo. Jim se zavrtěl, jak ho to zalechtalo. Mycroft mu jemně hladil kotník. Jeho dech byl zadýchaný. Přejížděl výš, přes lýtko, koleno a stehno, až se dostal k podvazkovému pásu. Vzal do zubů druhou mašli a trhl hlavou. Uchopil punčochu a prudce ji strhl dolů. Jim jen zapištěl vzrušením. Mycroft mu zatím nohu ponořil do vody, chodidlo druhé si přitiskl na poklopec. Shodil ze sebe kalhoty a natáhl se pro lubrikační gel. Posunul Jima dál na postel a nechal ho lehnout si na záda. Vymáčkl si gel do dlaní, vzal jeho chodidla a důkladně je namazal. Vjížděl mu mezi prsty a cítil příval vzrušení. Pokrčil mu nohy v kolenou a zvednuté nohy spojil chodidly k sobě. Klečel na posteli, rukama svíral Jimovy nohy v nártech a pomalu se blížil pánví. Jeho tvrdě vzedmutý úd se dotkl Jimových nohou a jeho špička vklouzla mezi chodidla. Mycroft zachraptěl. Vytáhl penis a znovu ho zabořil. Jeho dech zrychloval a nabíral na hlasitosti, jeho přirážky byly pomalé, jak si dával pozor, aby nevyklouzl na druhé straně. Sevřel Jimovy nohy pevněji a zatlačil je více k sobě, Jim jen stiskl zuby, jak jím projela bolest toho stisku. Ono jemné vzrušení z něčeho neobvyklého najednou nahradila plná touha způsobená jeho masochistickými choutkami. Mycroft dál pomalu přirážel. Najednou pustil jeho nohy a rychlým pohybem z něj strhl trenýrky. Než se stačil Jim vzpamatovat, už mu nadzvedával zadnici a velmi prudce do něj vnikl. Jimův úd se Mycroftovi zapřel o břicho. Přirazil znovu, jak nejhlouběji mohl, vytrhl se a znovu do něj pronikl. Bral si ho hladově a nevybíravě, hlava se mu motala, chroptěl a ječel, stejně tak Jim. Zbrocen potem lepil se k jeho hýždím a stehnům, cítil, jak se mu Jimovy prsty zaryly do předloktí spolu s jeho křikem. Zaječel a přitiskl se k němu. Málem ztratil vědomí pod silou konce. Vyklouzl z něj a chtěl si lehnout vedle něj, Jim se však bleskově napřímil a pevně se mu přivinul k hrudi. Mycroft se k němu přimáčkl a položil bradu do vlasů. Cítil, jak se chvěje. I on se chvěl. Po tvářích se mu koulely slzy. Překulili se na postel, jejich pevné obětí však ani na okamžik nepovolilo.

„A to jsem si myslel, že nic lepšího, jako tenkrát na hřbitově, být nemůže,“ zapištěl Jim, jakmile se uklidnil dost na to, aby byl schopen slova.

Mycroft se šťastně zasmál. „Děkuju ti za dnešní den, Jime. Byly to ty nejhezčí narozeniny.“     

- Zpět na seznam povídek: ZDE - 

JimCroft - Bez cenzury

Mycroftovi se třásly ruce nervozitou, když si utahoval tkanice korzetu. Tohle je tak šílené, proč se vůbec k něčemu takovému nechal přemluvit? V mysli mu vytanul Jimův obličej, jeho smutný výraz a prosebné oči. No dobře, o důvodu nebylo pochyb, jenže co bude teď dělat? Zavázal korzet a podíval se na sebe do zrcadla. Černá kůže mu obepínala tělo, tiskla se na jeho bělostnou pokožku a nepříjemně ji zapařovala. Natočil se zboku a musel se pousmát, jeho břicho už dlouho nebylo tak krásně ploché. Zrudly mu uši, když mu pohled sklouzl níž na odhalené půlky ve vykrojeném spodním dílu střihem připomínajícím tanga. Nohy mu obepínala síť černých punčoch. Byl pyšný na své nohy. A nejen kvůli svému footfetishi. Byly pevné a oblé, vypadaly jako dívčí, máma mu několikrát v legraci řekla, že mu je závidí. Posadil se na okraj vany a hned zase vyskočil, jak ho chladná keramika zastuděla. Položil na ni ručník a tentokrát zůstal sedět. Vklouzl do kožených bot na podpatcích, skutečně jsou pánské? a zatáhl za zip sahající až ke koleni. Vstal a sebral z komody jezdecký bičík. Nešťastně s ním cvičně švihl. Pohled mu sklouzl k oknu. Mohl by utéct… Ne, slíbil to Jimovi a ten na něj čeká ve vedlejší místnosti. Podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal docela hrozivě, kdyby nepočítal oči, ve kterých se odrážela nejistota a strach. Ne, to zvládne! Švihl se do ruky a zamračil. Je zlý! Zvuk bičíku protínajícího vzduch se rozezněl koupelnou. Ztělesněné zlo! Nakrčil nos a vydal vrčivý zvuk. V očích se mu zalesklo. Ano, takhle je to správné! Zhluboka se nadechl a vzal za kliku.   

            Mycroft pootevřel dveře a nakoukl do ložnice. Jim seděl na posteli, ke dveřím byl otočený bokem, a choulil se do klubíčka. Nahé tělo mu halily jen v kotnících svázané nohy a obojek na krku. Ruce měl sepnuté pouty k mříži postele. Mycroftem projela vlna emocí, okamžitě mu chtěl přispěchat na pomoc a zabít toho, kdo mu něco takového způsobil. Zarazil se, když si uvědomil, že to je součást jejich „her“. Jim zvedl hlavu a podíval se směrem ke koupelnovým dveřím. Jeho oči se rozšířily okouzlením. Mycroft tam stál, hrdě se tyčil na vysokých podpatcích, s hlavou pyšně vztyčenou, bičíkem si poklepával o dlaň. Pohrdavě si ho změřil pohledem a nakrčil ústa.

„To si chceš odřít kůži na nohou?“ zavrčel a přešel k posteli. Krátce se napřáhl a švihl Jima po zadnici. „Jestli najdu jediný škrábanec,“ pronesl výhružně a dal se do rozvazování kotníků, „tak si to pořádně schytáš.“ Jim spěšně zacukal nohama, aby si vytvořil povrchové odřeniny. Mycroftem tentokrát skutečně zacloumal vztek a majznul Jima po zadnici holou rukou, jak si ani nestačil znovu vzít bičík. Pořádně to pláclo a jen ucítil, jak ho pálí dlaň. Jim zachroptěl a po tváři se mu rozlil úsměv. Mycroft mu strhl provazy a vzal jednu jeho nohu do dlaní a přejel po porušené kůži, nevybíravě mu s končetinou trhal a otáčel, jak si ji prohlížel ze všech stran. Jim se cítil, jak dobytek na trhu, až se mu z toho vzrušením zrychlil dech.

„Takhle si schválně odřít kůži,“ Mycroftův hlas byl klidný a hrozivý, to se mu planoucí hněv podařilo přetvořit na led. Natáhl se pro bičík. „Jsi moc zlobivý kluk.“

„Prosím, potrestej mě, můj pane.“ Jim skláněl hlavu.

„Klekni si,“ poručil mu Mycroft. Jim se překulil a dostal na kolena. Prsty se chytil mříží, jak nejlépe mu to pouta dovolovala. Mycroft ho švihl přes půlky. Znovu se napřáhl k další ráně. Po každém úderu zatínal zuby a zvažoval, zda to tentokrát nepřehnal. Jim sebou pokaždé jen trhl a zafuněl, viděl, jak se jeho svaly na pažích zatínají, jak se pevně drží pelesti. Znovu ho švihl, na jeho zadnici se rýsovala řádka rudých šrámů.

„Víc, prosím tě, můj pane, přitlač a ztrestej mě za to, že mluvím bez dovolení.“ Jimovy uši při tom prohlášení zahořely. Mycroft stiskl zuby a bičík zasvištěl z pořádného nápřahu. Zanechal po sobě šrám, Jimovi z hrdla vyklouzlo zapištění. Mycroft se napřáhl k dalšímu úderu, spolu s ranami na Jima dopadaly také Mycroftovy slzy. Zaťal zuby a pokusil se vzpomenout si na chvíle, kdy Jim skutečně něco provedl. Myšlenky mu zaběhly až k dobám, kdy mu chtěl zabít bratra. Zazmítal jím vztek a potlačil slzy. Dál bičoval psychopatického vraha, Jim se čím dál víc kroutil a ječel. Mycroft zahodil bičík, když spatřil jeho tělo zmítané vzlykáním.

            Co má dělat? Ukončit to a odemknout mu pouta? Jenže, heslo, které měli smluvené jako pojistku, Jim nevyslovil. Vlastně, za celou dobu ani jednou nezaprosil, aby přestal. Je možné, že se mu tohle opravdu líbí? Zamračil se, když mu pohled padl na začervenalou zadnici plnou šrámů. Dokončí, kvůli čemu tohle bláznovství vůbec začal. Sjel mu rukou k slabinám, kde… Mycroft vytřeštil oči. To nebyl pláč, co Jimovým tělem otřáslo, jemu se to fakt líbí! Mycroft se rozesmál. Psychouš je to, totální!       

Mycroft sebral bičík a začal jím přejíždět po Jimových stehnech. „Budeš už hodný kluk?“ Jim pozvedl hlavu, otočil ji dozadu a upřel na něj plachý pohled očí zalitých slzami. Horlivě přikývl a slabě se usmál.

„Dobře, v tom případě tohle už nebudeme potřebovat,“ zahodil bičík a přesunul se k Jimově tváři. Dlaní pevně uchopil obojek a přitáhl si ho blíž k sobě. Políbil ony sladké, důvěrně známé, třesoucí se rty. Usmál se na něj, když mu z obojku odepnul klíč a tím odemkl pouta. Jim se dal na všechny čtyři a se zakňučením podobným štěněčímu zabořil mu hlavu do hrudi a pevně ho objal roztřesenýma rukama s ošklivě sedřenou kůží na zápěstích.

„Už je to dobré,“ Mycroft ho hladil po vlasech a tiskl k sobě. „Už ti nikdo neublíží,“ sedl si na paty a Jim se mu na stehnech stočil do klubíčka.

„Bude to chtít vydesinfikovat,“ natáhl se na noční stolek pro lékárničku. „Podej mi ruku.“ Jim teď k němu vzhlížel tmavýma očima s naprostou oddaností a důvěrou. Mycroft vzal jeho dlaň do své a začal mu jemně nanášet desinfekci na ošklivou odřeninu. Jim občas zasykl, jak to pálilo. To stejné udělal i s druhým zápěstím a pak ho políbil. „A teď se otoč,“ pomohl mu přehodit přes něj jednu nohu a při tom se přetočit. Jim teď na něj vystrkoval červenou zadnici pokrytou občasnými stružkami zaschlé krve. Opíral se o předloktí a zafuněl při každém novém doteku desinfekce. Mycroft mu ošetřil všechny rány, pak vzal hojivou mast a začal mu ji jemně vtírat do pokožky. Každý dotek bolel a zároveň přinášel chladivou úlevu rozpáleným svalům. Jim se spokojeně vrtěl pod jeho dlaněmi. Mycroft odložil chladivý krém, utřel si ruce a už bral jinou tubu. Nanesl si obsah na prsty a opatrně je zabořil do Jimových útrob. Jeho překvapené vykviknutí jej okamžitě připravilo k akci. Vytáhl prsty, shodil lehce rozepínatelná tanga a přitiskl penis k jeho zadnici. Lehce proklouzl dovnitř a zajel hlouběji. Zastavil se těsně před přímým dotekem pánve s hýžděmi, aby Jimovi nezpůsobil větší bolest pohmožděných svalů. Uchopil ho za boky a začal přirážet. Postupně zrychloval, stejně tak jeho dech. Proč se vůbec snaží ovládat, když je Jim masochista? Tvrdě přirazil, až při tom plně narazil do zadnice. Jim zapištěl. To už tu byla další přirážka a další ve stále rychlejším tempu. Jim zatínal prsty do prostěradla, ječel pod bolestí proudící ze svalů do celého těla a do slabin, odkud se šířilo ohromné vzrušení, kombinace, co mu rozechvívala celé tělo a do toho Mycroftovy přirážky, co jím smýkaly po posteli. Tlak se vystupňoval a ve chvíli, kdy se k němu Mycroft namáčkl, prsty mu zaryl do boků a zařval, vyletěl z něj proud tekutiny a prudce se rozprskl na prostěradle. Cítil, jak se mu Mycroftovo sperma rozlévá hluboko ve střevech. Mycroft se odtáhl a bolest trochu ustoupila. Jim si lehl na břicho, ramena natočil do strany a s už zcela spokojeným úsměvem pozoroval Mycroftovo počínání. Ten se zrovna vyprošťoval z bot a rozvazoval si korzet. Odhodil ho stranou spolu se silonkami a lehl si k Jimovi.

„Bylo to úžasné, Mycu.“ Položil mu hlavu na hruď a pohrával si s jemnými chloupky.

„Vážně se ti to líbilo?“ Mycroft ho objal, v hlase mu zněly pochyby.

„Ano, vlastně když jsem to navrhoval, nikdy by mě ani nenapadlo, že budeš tak neskutečně skvělý.“ Jim se zachichotal a zatahal ho za chloupky. „Ovšem tohle by sis mohl oholit, lechtá mě to do nosu.“

„Už zase zlobíš?“ Mycroft jemně zatáhl za obojek.

„Ne, můj pane, rád se nechávám lechtat, s tím holením jsem jen žertoval!“

„Tak je hodný,“ pohladil ho Mycroft po vlasech a pomalu usínal. Jim s úsměvem čekal, až usne, aby mu mohl oholit hruď. A třeba z toho bude pokračování té dnešní jízdy.                   

- Zpět na seznam povídek: ZDE -

Šmakův poklad - Bez cenzury

„Já jsem král pod horou!“ Mohutný ještěr důrazně zavrčel, jeho hlas byl přitom neskutečně sytý a melodický. „Přestaň se schovávat, zloději!“ Drak přecházel za hlasem nevítaného hosta, teď si všiml sesuvu zlata a zaslechl tiché zaklení. Najednou se na tom místě objevil malý človíček a kutálel se ze svahu dolů. Šmak ho pozoroval s pobavením, když se potom zastavil a obrátil k němu pohlednou tvář zračící se strachem, cosi mu sevřelo srdce, jak pohlížel do těch zelených očí.

            Bilbo se snažil uskakovat z drakova dosahu, přelézal hory navršeného zlata a pobíhal po celém sálu, když mu najednou podklouzla noha a při jakémsi nešikovném pohybu rukama ve snaze nabýt rovnováhu mu sklouzl Prsten a on padal plně odhalen zrakům té mračící se bestie. Tak z tohohle se nedostanu, blesklo mu hlavou, když se konečně zastavil a opřen o lokty pohlížel do obrovské tváře rudého draka. Zdálo se mu to, nebo se ještěr skutečně přestal mračit? Nebýt obřích zubů čnějících z tlamy, vypadal by teď, jako přerostlé štěně oddaně se dívající na svého páníčka.

            Šmak si uvědomil, že při pohledu na Bilba sedí a jeho ostny ozbrojený ocas se míhá po podlaze a rozhazuje zlato do všech stran. Měl bych se uklidnit, co to se mnou je? Ale že je ten človíček neskutečně roztomilý! Kdyby měl místo šupin světlou pokožku, teď by se Šmak červenal. Sebral všechnu svou vlídnost a vložil ji do magií protkaného hlasu. „Jak se jmenuješ, maličký?“ Bilbo se zachvěl. Ten zvuk jím prostoupil a rozvibroval všechny orgány, nejvíc však zarezonoval ve slabinách a hobit zčervenal, když pocítil, že jsou mu kalhoty najednou trochu těsné. Jak je možné, že mi tohle způsobí přerostlá ještěrka? Bilbo se zamračil a Šmak to bral jako nechuť mu odpovědět. Jak mu vzdoruje, jak se roztomile rozčiluje, jak se teď neohrabaně pokouší dostat na nohy, ve Šmakovi to vzedmulo plamen a než stačil zareagovat, už se mu dral z tlamy přímo na nebohého Bilba. Šmak se rychle vzpamatoval a pomocí magie plamen zamrazil. Jen to zasyčelo a místnost protkala hustá mlha. Další kouzlo a i ta zmizela. Šmak si hluboce oddechl, když spatřil hobita zcela vyděšeného, přikrčeného ke zlatu, ovšem nezraněného.

„Omlouvám se maličký. Nechtěl jsem ti nic udělat, nějak to na mě přišlo.“ Natáhl krk, naklonil hlavu a měl teď hobita kousek od svého oka. Bilbo, opět jím zavibroval Šmakův hlas, pohlížel do jeho oka a musel uznat, že krásnější ještě nikdy neviděl. Drak spatřil jeho zachvění a vysvětlil si ho jako strach.

„Možná, že se mě nebudeš tolik bát v lidské podobě,“ opatrně udělal krok, křídly se opřel jen tak blízko, aby Bilba neohrozil a soustředil se na svou dračí magii.

            Hobit spatřil náhle se zmenšujícího draka, až mu zmizel z dohledu za hradbou zlata. Plazil se k jejímu okraji, kde v prohlubni způsobené dračí vahou, se zvedal černovlasý muž s nápadně červenou pokožkou a ocasem, protáhl se, narovnal, rozpřáhl paže vrostlé do křídel a vzlétl. Pařáty se zaryl do zlata těsně před klečícím Bilbem a hobit měl teď výhled na jeho svalnatá lýtka. Zvedl se, přičemž pohledem postupně odhaloval pevné křivky stehen, když se narovnal, přímo v úrovni očí měl… Zrudl a mimoděk si olízl rty, Šmak pod jeho upřeným pohledem pocítil tlak, co ho zvedal nahoru. Spěšně se posadil, ocásek si zamotal okolo boků, aby částečně zakryl stoupající úd. Bilbo mu teď pohlížel zpříma do očí, stěží vnímal výrazně vystouplé lícní kosti a plné rty. Šmak se usmál, když nespatřil náznak strachu, naklonil se k němu a začichal. Tak sladkou vůni ještě necítil. Pak se ale zarazil.

„Cítím z tebe trpaslíky,“ znechuceně se ušklíbl. Bilbo se zase zatřásl. „Poslali tě pro ten kámen, co?“ ukázal na nedaleko se povalující modrý drahokam ve kterém, jakoby se třpytily hvězdy. Zahlédl Bilbův dychtivý pohled. Mohl by toho využít, v mžiku se rozhodl. „Jen ať si ho klidně vezmou, ale něco budu chtít.“

„Co, Vaše vznešená Velkoleposti?“

Šmak se usmál. „Tebe, maličký,“ zavrněl, jak nejsvůdněji dokázal. A že byl jeho hlas i za normálních okolností naprosto neodolatelný! Bilbo až zavrávoral, Šmakovy dlaně ho zachytily. Chtěl namítnout, že on není na prodej, hlas mu selhal, když cítil příjemné teplo vycházející z těch dračích dlaní. Zamrkal a zvedl ruku s ukazovákem vzhůru, to už se k němu Šmak naklonil a jemně ho políbil. Proč vlastně protestovat? Pootevřel pusu a pocítil vpád rozeklaného jazyka, jako by se s jeho proplétaly dva jazyky. Z hrdla mu unikl přidušený sten, spustil ruku na Šmakova ramena a těsněji se k němu přitiskl. Může být něco krásnějšího? Ta myšlenka zahnala všechny ostatní a on dokázal vnímat jen teplo dračího těla. Šmakovy dlaně zatím prozkoumávaly jeho tělo, prsty obratně rozepínaly knoflíčky košile, uzel na nepříliš čisté krajce okolo krku, zelený kabátek ležel na zemi a teď se k němu přidala i košile. Kalhoty následovaly všechno ostatní. Bilbo hlasitě zasténal, když rty unikly ze zajetí Šmakových úst, které se přesunuly k jeho krku. Zabořil ruce do jeho hustých kadeří a zakláněl hlavu, okolí přestalo existovat, dokázal vnímat jen rozeklaný jazyk putující přes hrudník stále níž, hřejivé dlaně na zádech spouštějící ho na podlahu a dračí vrnění, které mu zrychlovalo dech a pulzovalo v plně vzedmutém penisu. Šmak mu přejel po pupíku a sjel níž, předloktími podepřel Bilbova záda, dlaněmi uchopil jeho drobná ramena, sklonil ho těsně k zemi a nechal ležet na svých pažích. Olízl jeho špičku a usmál se Bilbovu povzdechu. Jazyk mu teď putoval po celé délce jeho penisu, pak ho špičkami objal a vyjel nahoru. Obkroužil jeho odhalený žalud, slízl první kapky, sladké, stejně jako jejich majitel, vrnění zesílilo. Vzal ho rty, olízl a potáhl. Pod rukama cítil stále víc se chvějící zpocené tělo, znovu nasál, dvě špičky jazyka se rozkmitaly. Bilbo zasténal hlasitěji, pánev mu vystřelila dovrchu, Šmak táhl silněji až mu do úst vystřelila horká sladká tekutina, kterou nadšeně spolykal. Bilbo ještě chvíli zůstal propnutý, rukama pevně svíral Šmakovy vlasy, pak se ulehčeně svalil do jeho hřejivých paží, s úsměvem na tváři a ještě zavřenýma očima pod sebou křídla, jako vyhřáté peřiny. Možná by i usnul, kdyby nepocítil, jak ho rty pustily z příjemného tepla a jazyk bloudí níž, přes ulehčené koule k drobnému otvoru mezi baculatými hýžděmi. Dračí ocas omotal se mu okolo stehna a nadzvedl mu nohu a vytočil do boku. Jazyk se zatím přesunul na místo, jedna špička začala kroužit okolo, Bilbo prudce otevřel oči, když druhá proklouzla dovnitř.

„Šmaku, co to…ááh, děláš?“ Pokusil se vymanit ze sevření, „to ne…“ rukama tlačil na jeho čelo.

„Mám přestat?“ dračí oči vykoukly a upřely se přímo na něj.

„Ne,“ zahořely mu tváře. Šmak se usmál a nespouštěje ho z očí, zajel hlouběji jazykem, že teď v něm zmizela i druhá špička. Bilbo zaklonil hlavu a zasténal. Cítil, jak v něm jazyk tlačí na vnitřní stěnu, penis se začal zase napřimovat. Dračí vrnění rozvibrovávalo mu vnitřnosti, jazyk klouzal sem a tam ve stále rychlejším tempu, Bilbo znovu propadl do přítomnosti a se zaječením jeho úd vystříkl do již připravené dračí tlamy. Šmak ho nechal jen trochu vydýchat a už si ho nakláněl k sobě, jednu ruku přesunul níž, aby mu mohl nadzvednout zadek a… Bilbo vykřikl, když do něj Šmak pronikl. Zastavil se na kraji, jemně k sobě Bilba přitiskl a s ním v náručí lehl si na záda. Ten ho objal roztřesenými pažemi, tvář mu zabořil do spodních žeber, dál nedosáhl. Cítil ho v sobě, přílišnou velikost vzhledem k jeho malému tělu, pod sebou rozpálené a vibrující svalnaté tělo, stejně příjemný dotyk velikých dlaní, ten nejvíc vzrušující šepot, jaký kdy slyšel. Cítil, jak se jeho tělo roztahuje a přivyká, až ho dlaně vzaly za boky a posunuly o kousek níž. Ještě pár pohybů a on se toužil dostat až dolů pálivé bolesti navzdory. Těžce oddechujíc se mu to podařilo. Šmak ho vzal za boky a nadzvedl, sám pokrčil kolena, a pomalým zvednutím pánve přirazil. S pohledem do hobitích zelených očí se svezl dolů a vyjel zase nahoru. Přecházel do rychlejšího tempa, viděl, jak se Bilbova tvář napíná úsilím to vydržet, jak si kouše spodní ret. Teď už ale nemohl zastavit, pomalu ho opouštělo vnímání, propadal se víc a víc do toho už stovky let neprožitého pocitu, oddechoval stále rychleji, rty mu rozehrával nevěřícný úsměv, tělo mu zaplavovala stále vyšší horkost, se zrychlujícími a tvrdšími přírazy jako by dmýchal i oheň v sobě. Zvrátil hlavu a místo zaječení z něj vyšlehly plameny. Už uvolněně dopadl na tavící se zlaťáky pod sebou. Otevřel oči a pohlédl do uplakané tváře svého hobita. Bilbo popotáhl a pokusil se usmát. Šmak ho vzal pod pažemi, nadzvedl ho do vzduchu, začenichal, žádná krev, oddechl si a položil si ho na hruď. Bilbo si všiml tavícího se zlata, ohlédl se za sebe, když pocítil, jak z něj vytéká něco horkého, podle kouře to muselo být velmi horké.

„Jak je možné, že mě to nepálí?“ Nechápavě nakrčil čelo a pohlédl na Šmaka.

„Seslal jsem na tebe kouzlo, přece si tě neusmažím. Je trvalé, už se nikdy nemusíš bát ohně,“ Šmak při úsměvu odhalil řadu ostrých zubů. Pevně Bilba objal a křídla jej zahalila jako přikrývka.

„Příště s sebou vezmu marmeládu,“ neklidně se ošil Bilbo, jak přeci jen jisté pálení cítil docela intenzivně. Položil si hlavu na dračí hrudník a usnul. Šmakovi se chtělo spát, přesto se nemohl vynadívat na kroutící se vlasy, jediné, co z maličkého hobita teď viděl.

„Celý sál plný zlata a až teď cítím, že mám opravdový poklad,“ s lehkým úsměvem se i Šmak ponořil do spánku.      

- Zpět na seznam povídek: ZDE -

             

JohnLock + JimCroft - Bez cenzury

            Sherlocka probudilo pípnutí telefonu. Promnul si oči a natáhl se pro něj na noční stolek. Přišla mu zpráva od Lestrada. Měl případ, se kterým si nevěděl rady. Ovšem, co jiného by od něj taky mohl čekat. Nakonec mu odepsal, že se může stavit. John z toho asi nadšený nebude, vlastně se bude zlobit a dívat se tím jeho nesouhlasným pohledem, jak to umí jen on. Ale momentálně je v práci, takže by se o tom nemusel ani dozvědět. Sherlock se zabalil do prostěradla a chystal se vstát, když do ložnice vešel John s tácem se snídaní.

„A, už jsi vzhůru?“ Usmál se na něj. „Chtěl jsem tě překvapit a ty se klidně probudíš,“ zatvářil se naoko naštvaně.

„Co děláš doma?“ Vyjel na něj Sherlock. Ani si neuvědomil, jak hrubě to vyznělo. Johna však už takové řeči nikterak nevyváděly z rovnováhy.

„Nesu ti něco k snědku,“ odvětil John. „Vzal jsem si dovolenou, abych teď mohl být stále u tebe, kdybys cokoli potřeboval.“ John postavil tác před Sherlocka a starostlivě si ho prohlížel. „Jak se cítíš?“

„Fajn,“ odvětil Sherlock. „Myslím, že to s tou péčí přeháníš.“ Přesto si lehl na bok a opřel si hlavu o loket a po vzoru římských hodnostářů se dal do jídla. John mu zatím změřil tep, teplotu a dokonce si zasvítil i na zorničky. Sherlock na něj škodolibě vyplázl jazyk, když měl zrovna plnou pusu vloček.

„Ale no tak, jak ti mám zkontrolovat mandle s tím vším?“ zaprotestoval John. Sherlock najednou vytřeštil oči, zavřel pusu a zasmál se z čiré radosti.

„Co se stalo?“ chtěl vědět John. Sherlock vzal jeho ruku a přitiskl si ji na břicho. „Ach, proboha!“ Sherlock se překulil na záda a strhl ze sebe prostěradlo. Pod kůží obrovského břicha byl jasně vidět pohyb.

„A zas,“ zasmál se John, dlaň jemně opíral o Sherlockův pupík. Sherlock odtrhl pohled od břicha a podíval se do Johnovy tváře. Vypadal tak šťastně, tak opravdově, tak spolehlivě… potlačil slzy dojetí, hormony, které bral, se nešťastně projevovaly návaly citu. Vzal Johnovu ruku do své, ten se k němu otočil a opětoval mu hluboký a láskyplný pohled. Ano, John a jejich dítě jsou to jediné, na čem mu skutečně záleží. Nějaké řešení případů? Možná mu hormony lezou na mozek, ale skutečně cítil, že by se bez toho dokázal obejít. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Uhm,“ Sherlock vstal a spěšně se zamotal do prostěradla.

„Někoho čekáš?“ nakabonil čelo John.

„Ano čekám,“ neodpustil si slovní hříčku Sherlock a pohladil si břicho. To vyvolalo Johnův úsměv, ovšem ve chvíli, kdy zaslechl Lestradovo volání, se hned zamračil.

„Je úplně v koncích, znáš Lestrada,“ snažil se ho uchlácholit Sherlock. „A slibuju, že neodejdu z bytu.“ John kývl a přešel do druhé místnosti, kde zavolal, že je otevřeno. Lestrade vstoupil následován Andersonem.

„Ale ne, toho sis vzal taky s sebou?“ zhrozil se Sherlock, když vešli do pokoje. „Ještě, že Hamish odsud nevidí,“ pohladil si pupík. „Jinak by začal věřit na strašidla.“ Oba kriminalisty pohled na Sherlockovo jasně viditelné bříško velice znejistěl, Anderson díky tomu ani nevnímal urážky.

„To jste přišli zírat, nebo mi řeknete něco o případu?“

„A-ano, dej mu ty složky,“ praštil Lestrade podřízeného loktem. Ten jenom hlasitě polkl, udělal pár nejistých kroků, natáhl ruku se složkami a úpěnlivě se soustředil jen na to, aby mu náhodou nesklouzl pohled na pro muže neobvyklé partie. Sherlock se tím dobře bavil. Vzal si složku a sedl si s ní ke stolu.

„My... byl nalezen mrtvý v… v metru…no a,“ Lestrade nesouvisle blábolil a u toho si otíral pot z čela. Sherlock ho upřeně pozoroval a snažil se skrývat smích. Když to několik minut nikam nevedlo a Lestrade i Anderson se velmi zpotili, přeci jen se mu jich zželelo a oznámil, že si ve složkách o případu sám přečte a řekne jim až své závěry. Oba šťastně pookřáli a už se hnali ze dveří. Jen co za nimi zapadly dveře, Sherlock se dal do smíchu. John jen vypadal ještě nakvašeněji, než když přišli.

„Nechápu, že je to může tak moc vyvádět z rovnováhy,“ zakroutil hlavou.

„Opravdu?“ zakřenil se na něj Sherlock. „Kdo ještě půl roku po našem bouřlivém shledání a jeho každodenním, nebo každonočním, ať jsme přesnější, opakování, prohlašoval, že není gay a jen při tom slově červenal?“ Johnovi zrudly uši.

„Tak co je v té složce?“ přešel k Sherlockovi a hypnotizoval spis. Sherlock otevřel složku a společně se začetli do hlášení. Ozvalo se zaklepání na dveře a vešla paní Hudsonová.

„Hoši? Doufám, že neruším. Ti pánové vyběhli z domu, jako by viděli ducha, tak jsem se jen přišla ujistit, že jste v pořádku.“

„Ano, paní Hudsonová,“ usmál se na ni John. „Všechno je v pořádku.“ Paní Hudsonová se zadívala na Sherlocka zabraného do složky. Zahlédla fotografii z místa činu.

„Ale fuj, Sherlocku, ve svém stavu se přeci nemůžeš dívat na takové ohavnosti, měl bys být v klidu a odpočívat.“

„Jak mám odpočívat, paní Hudsonová, když ten nebohý muž skonal tak hrůzným způsobem?“ Sherlock se od složky neodvrátil, jeho hlas však zazníval podivně soucitně a rozrušeně. „Ten odporný zločinec je někde venku, a dokud ho nedopadnu, nebudou ulice bezpečné. Jedná se o šílence, o tom dle provedení není pochyb. A jistě bude pokračovat. Do takového světa nemohu přivést Hamishe, nemůžu nechat Vás nebo Johna, nebo Mycrofta, abyste mu náhodou nepřišli do rány. Nebo snad myslíte, že by ho Lestrade a ta jeho banda poskoků a koblihožroutů mohla dopadnout beze mne?“ Sherlock si povzdechl. „Kdybych si byť jen trochu myslel, že ano, rád bych zůstal v klidu a odpočíval.“

Paní Hudsonová třeštila oči, John jen naznačil, že si Sherlock před chvílí vzal svou denní dávku hormonů. Najednou se smíchem odhodil složku a chytl se za břicho.

„Už zase kope.“

„Ukaž, chlapče, mohu si sáhnout?“ Paní Hudsonová přiskočila a dotkla se Sherlockova břicha. „To je úžasné, už se nemůžu dočkat, až ten maličký vykoukne na svět.“

„To já taky ne,“ usmál se Sherlock.

„Mělo by to být za necelé dva měsíce,“ kývl John. „Vlastně bychom měli jít nakoupit všechny potřebné věci, jako oblečení a plínky a co všechno takové mimino potřebuje.“

„Jen běž, já zatím vyřeším případ.“

„Copak ani trochu nechceš jít se mnou?“

„Ty nakupuješ, já řeším případy.“

„Ale tohle je něco jiného, ne jak koupit mléko. Je to, jako bych ti kupoval oblečení.“

„Je pravda, že tvůj poslední pokus byl opravdu příšerný. Boxerky se včelou? Kdo to kdy slyšel?! Nechápu, proč po mně chceš, abych si je bral na sebe, než začneme…“

„Tak já už půjdu, hoši.“ Paní Hudsonová s přihlouplým úsměvem a rudými tvářemi vypochodovala z pokoje.

„Nebýt případu, hrozně rád bych s tebou šel na nákupy.“

„Tak tuto větu mi nikdo neuvěří,“ zasmál se John. Sherlock najednou vykulil oči.

„Vlastně vím o někom, kdo by případ mohl vyřešit za mě, podáš mi prosím telefon?“ John přešel do ložnice, kde vzal Sherlockův mobil a podal jej příteli.

„Kdo?“

Ten zatím bez odpovědi vytočil číslo. Jednou rukou držel telefon, druhou vzal Johna za ruce.

„Zdravím tě, švagříčku.“ John vykulil oči. „Nechtěl by ses podívat na velice zajímavý případ a dopadnout člověka, který je magor skoro tak velký, jako ty? Výborně. Ano, to mi vyhovuje. A zdravím Mycrofta.“ Sherlock odložil telefon a popadl Johna i druhou rukou a přitáhl si ho k sobě.

„To nemyslíš vážně? Proč zrovna on?“

„Může tak použít ten svůj geniální mozek na něco užitečného.“ Ušklíbl se Sherlock.

„Uvědomuješ si ale všechna ta rizika a taky Lestradův výraz, až se o tom dozví?“ Dle Sherlockova pobaveného úsměvu bylo jasné, že si to živě představuje. Pak kývl.

„Můžeme na něj dohlížet, aby neudělal nějakou pitomost. A má alespoň příležitost prokázat, že skutečně přešel na stranu dobra.“ Sherlock si přitáhl Johnovy ruce k ústům a začal mu ožužlávat prsty. „Říkal, že mají s Mycroftem zrovna něco na práci,“ významně povytáhl obočí, „máme ho čekat nejdříve za hodinu.“

„Chceš říct, že do té doby si taky najdeme nějakou práci?“ usmál se John a začervenal se.

„Hmm,“ Sherlock pokračoval v žužlání Johnových prstů. John se k němu naklonil a špičkou nosu přejel jeho. Sherlock chytil Johna za zátylek, zvedl hlavu a spojil své rty s Johnovými. Zatáhl za pruhovaný svetr a přetáhl mu ho přes hlavu. Opět své dlaně omotal kolem jeho krku a přisál se k jeho rtům. John Sherlockovi pomohl vstát, aby přešli do ložnice. Sherlock ze sebe nechal spadnout prostěradlo a natáhl se do postele. John byl hned u něj. Hladil jeho štíhlé tělo, přejížděl po obrovském břiše. Líbal Sherlockův krk a ten zakláněl hlavu, aby se dostal ke každému místu na jeho kůži. Sherlock přejížděl po jeho zádech, u kalhot se zastavil, sjel rukou dopředu a obratně rozepl Johnův poklopec. John zabručel, když mu Sherlockova ruka zajela pod trenýrky. John ze sebe strhl oděv a odhodil ho stranou. Z nočního stolku vzal lubrikant. Sherlock se opatrně přetočil na bok, zády k Johnovi. John si na prsty nanesl gel a jemně je zatlačil mezi Sherlockovy hýždě. Políbil jeho rameno, lehl si těsně za něj, nohu posunul dopředu. Chytil Sherlocka za bok a pronikl do něj, pomalým pohybem se dostával stále hlouběji, až se přitiskl k jeho zadnici. Sklouzl rukou dopředu a vzal Sherlockův penis. Jemně ho tiskl a posunoval jím v rytmu vlastní pánve. Sherlock cítil na zádech Johnův horký dech a rozpálenou kůži. Cítil rychlý tlukot vlastního srdce, stupňující se vzrušení, rychlý pohyb v zadních partiích, ostré nárazy, stále intenzivnější tlak. Sherlock zarýval prsty do matrace, ze rtů mu vycházely steny a přerývaný dech. Napřímil se a propadl do přítomnosti. Pocítil štěstí, vnímání na okamžik zesílilo, plně si uvědomoval každičký pohyb jejich syna, tep malého srdíčka. Uvolněně se položil na lůžko. John ještě chvíli pevně svíral jeho penis, mazlavá tekutina mu stékala po prstech. Pak Sherlocka opět chytil za bok a několikrát důrazně, až trochu bolestivě, přirazil a se zasténáním na okamžik znehybněl. Odtáhl se od něj a pomohl mu přetočit se na záda. Poté mu položil hlavu na hruď a pevně ho objal. Málem by usnul, kdyby mu Sherlock nepřipomněl, že za chvíli má přijít návštěva. John neochotně vstal a podal Sherlockovi kalhoty a košili z nadměrných velikostí. Sám si oblékl kalhoty a přešel do pokoje, kde ležel jeho svetr. Jen co si ho oblékl, ozvaly se kroky na schodišti a zaklepání.

„Je otevřeno,“ vyzval návštěvu John. Do místnosti vešel Mycroft následovaný Jimem.

„Ahoj švagře,“ pozdravil ho Mycroft.

„Ahoj,“ pousmál se na Mycrofta a nejistě kývl na Jima. „Um, posaďte se,“ vybídl je John a mávl rukou ke gauči. Ke svému zděšení si uvědomil, že právě tu ruku má ještě stále zamazanou, zrudly mu uši a ruku rychle stáhl a ukryl za zády.

„Děkuji, myslím, že raději postojím,“ zatvářil se rozpačitě Mycroft.

„Copak tě nebolí nohy?“ usmál se na něj Jim.

„Nohy ne,“ zaťal zuby Mycroft a hodil na Jima vyčítavý pohled. Jim se jen zatvářil jako andílek a podíval se na něj psíma očima.

„Mycrofte, ty jsi tu taky?“ Sherlock se svou vřelostí opět nezklamal. Vyšel z ložnice a i přes plandavý oděv působil elegantně. Rychlým pohledem sjel Mycrofta i Jima a neubránil se úšklebku. „Nooo, jde vidět, že jste si na té práci dali záležet.“

John využil příležitosti a zapadl do koupelny, kde si vydrhl ruce.

„Taky jste zrovna nezaháleli,“ ušklíbl se Jim. „To je ten případ?“ ukázal na složku. Sherlock kývl. „Dobře, kouknu se na to.“ Sedl si ke stolu a dal se do prohlížení. „Nooo, hezká prácička,“ usmál se nad fotografií oběti. „Jistě hodně a dlouho trpěl, moc hezké.“

„Víš, na které stojíš straně?“ znejistěl Mycroft.

„Jistě deštníčku,“ Jim vycenil zuby ve zvrhlém úsměvu, „ale přeci můžu ocenit dobrou práci.“    

„Ovšem,“ kývl Sherlock a tím téma ukončil.

„Jak se vůbec máš?“ Otočil se na bratra Mycroft. „Vypadáš…šťastně.“

„To jsem,“ pohladil si břicho Sherlock. Jim mezi tím zkoumal případ. Když zvedl hlavu, spatřil bratry proti sobě, Sherlock měl vyhrnutou košili a nutil brášku, aby si sáhl. Ten se mračil a moc se mu do toho nechtělo. Nakonec to přeci jen udělal. Najednou se na jeho tváři objevil úžas vystřídaný lehkým úsměvem. „Cítím, jak se hýbe!“

„Ano, poslední dobou se tím baví.“

„To má po mně,“ přidal se k nim John. „Taky bude hrát ragby.“ Bratři se tomu zasmáli. Jim si prohlížel Mycrofta, který jeho pohled vycítil a otočil k němu svou rozesmátou tvář. Jim mu úsměv opětoval, jeho oči zářily pohnutím.   

            Uběhla asi půlhodina, Jim se zrovna zvedl od stolu s mobilem, do kterého si zapsal všechny potřebné údaje a měl docela jasnou představu, jak postupovat. Zastihl zrovna čtveřici nad šálkem čaje a koláčky. John seděl na pohovce, Sherlock vedle a pohodlně se o něj opíral, Mycroft postával naproti nich, k Jimovi zády a opíral se o křeslo, ve kterém seděla paní Hudsonová. Jim přešel až k němu a omotal mu ruce kolem pasu. Mycroft spěšně polkl koláček.

„Měl jsem jenom dva, opravdu!“

„To nevadí, deštníčku, jen pěkně papej.“ Přiblížil své rty k jeho uchu a zašeptal: „Dnes večer budeš vzadu ty. Musíš posilovat, protože ti začíná růst pupíček.“

John vyprskl čaj a málem upustil hrníček. Sherlock se rozesmál a Mycroft se pokusil udržet vážný výraz.

„No hoši!“ Paní Hudsonová vyskočila. „Za okamžik budou vysílat můj oblíbený pořad v televizi, prosím, omluvte mne.“ Rudá jako rajské jablíčko a s přihlouplým úsměvem vyšla z místnosti.

„Co případ, už tě napadá, kdo to mohl udělat?“ Změnil blesku rychle téma Mycroft.  

„Hmm,“ Jim s úsměvem kývl a nepouštěl Mycrofta. „Teď bychom ovšem měli jít, ať stihneme kino.“

„Myslím, že sedět opravdu nezvládnu,“ zabručel Mycroft.

„Vážně?“ Jim si povzdechl. „Stejně to je škoda, hrozně jsem ten film chtěl vidět.

„A kdo za to asi může?“ zavrčel Mycroft.

„Zapomněl jsi koupit další tubu gelu, takže ty.“

„Nemusel jsi být tak moc hrr.“

„To bys nesměl být tak vzrušující a…však víš, co se mnou dělá to tvé plácání deštníkem…jen teď na to pomyslím a…“ Mycroft skutečně pocítil, co s Jimem právě udělala jen ona představa.

„Proč jste nepoužili něco jiného místo gelu?“ Vložil se do toho John.

„Jako co,“ obrátil se na něj Jim. „Třeba máslo?“ Nadhodil s pobavením.

„Kdo by dělal takovou hloupost?“ přidal se uculující se Mycroft. Sherlock a John nasadili neutrální výraz, to a červené uši je prozradily. Mycroft s Jimem si je pozorně prohlédli, podívali se na sebe a propukli v záchvat smíchu. První se uklidnil Jim.

„Tak kam vyrazíme?“ Zamyslel se. „Co kdybychom zašli do muzea? Zrovna je v Londýně The Bodies, celosvětová výstava, kde mají sochy z rozpitvaných lidských těl, to by mohlo být velice vzrušující. A potom…aha, asi bych měl zavolat do restaurace a zrušit náš stůl, můžem si pak objednat čínu, když je výstava z naporcovaných Asiatů. Takový tematický večer.“ Mycroft po něm střelil znechuceným pohledem. „To je skutečně velmi romantické. Kam chodíte na rande vy?“ Otočil se na dvojici na gauči.

„Vlastně..,“ John posmutněl. „Myslím, že jsme na rande nikdy nebyli.“

„To není pravda,“ ohradil se Sherlock. „Chodíme společně na místa činu.“

„To přece není rande,“ John odmítavě překřížil ruce.

„Jak to, že není? Jsme tam spolu, a když se Lestrade otočí, tak…“

„Sherlocku přestaň s tím, víš, jak nesnáším, když mi saháš na zadek při ohledávání mrtvoly!“

„Z místa činu stane se místo Činu,“ zazubil se Jim. John s Mycroftem ho zpražili pohledem.

„Nevím, co se vám na tom nezdá,“ pokračoval Sherlock a pohledy se stočily zase na něj.

„Takže, když nechodíte na rande, mohli byste to zkusit a jít místo nás do kina,“ odvětil Mycroft. „Ať nepropadnou lístky.“

„To je skvělý nápad,“ usmál se Jim a zalovil v kapse. Vytáhl dva lístky a položil je na stůl. „Jsou do zadní řady, nejlepší místo na muchlování.“

„Jime!“ Mycroftovi zahořely tváře.

„Co jsem řekl? Nevím, co ti na tom vadí. Minule v tom divadle..“

„Jamesi Moriarti!“ Mycroft se přetočil a zakryl mu dlaní pusu.

„A jé,“ Sherlock se zasmál. „Kolikrát jsem v dětství slyšel ono Sherlocku Holmesi! Nejvíc mu vždy vadilo, když jsem pitval zvířata.“

„Ano,“ Jim se vymanil z Mycroftova stisku. „Kvůli tomu se se mnou nebavil celý týden,“ povzdechl si.

„Můj rekord byl sedm měsíců,“ pousmál se Sherlock. John střílel pohledem z jednoho na druhého.

„To bych nepřežil,“ odvětil Jim a políbil mračícího se Mycrofta. Naštvaný pohled se ihned rozplynul.

„Pojďme na tu výstavu,“ vzal Jima za ruku a táhl ho ke dveřím. „Měj se bráško, Johne, dávej na něj pozor.“

„Ano, dávejte na sebe pozor, toho vraha nechte na nás,“ dvojice vypochodovala ze dveří. Sherlock se zatvářil pobaveně, John seděl s otevřenou pusou.

„Co jít na rande, Johne?“

„Muchlovat se v kině?“ John se usmál. „Fajn.“ 

- Zpět na seznam povídek: ZDE -