Blog Dr. Johna Watsona - překlad - 5. část

Pátá část překladu Blogu Dr. Johna Watsona z BBC seriálu Sherlock. Originální znění: The blog of Dr. John Watson

1. dubna
Veliká hra
Omlouvám se, že jsem to zveřejnil po tak dlouhé době. Potřeboval jsem několik dnů, abych si nechal projít hlavou, co se vlastně stalo.

Začalo to, jako všechno, velikým třeskem. Patrně šlo o únik plynu v domě naproti. Samozřejmě, že za tu dobu, co žiji s Sherlockem, vím, jak bezvýznamné slovo ´patrně´ může být. Policie se dala do pátrání a zjistila, že se v domě nacházely výbušniny. Jediné další, co zde našli, byla truhla. Uvnitř se nacházela obálka. A uvnitř obálky byl, u všech možných věcí, zrovna zářivě růžový telefon. Pravidelní čtenáři mého blogu si jistě pamatují na případ, který jsem nazval Studie v růžovém. Je zbytečné říkat, že to bylo trochu překvapivé.

Také jsem nečekaně použil frázi ´pravidelní čtenáři mého blogu´. Blogování o svém životě mě začalo bavit. Myslím, že tomu pomohlo, když jsem zjistil, že ho čte půlka Scotland Yardu. O tom více později!

Takže, zapnuli jsme telefon, kde byla zpráva.

Píp. Píp. Píp. Píp. Píp.

Pět zapípání. Sherlock okamžitě věděl, že je to varování. Byly tam ty tajné spolky, které lidem posílaly pět oranžových pípnutí, jako varování. Také tu byla fotografie prázdného bytu, který Sherlock poznal. Nacházel se v přízemí. 221C Baker Street! Pospíšili jsme si tam a našli pár tenisek.

A pak růžový telefon zazvonil. Byla to žena. Plakala. Ukázalo se, že onen zločinec unesl tu ženu a obalil ji výbušninami. Pokud by neřekla přesně to, co se po ní chtělo...Sherlock byl přirozeně okamžitě chycen v dobrodružství. Dokonce ani nepostřehl, že nějaká nevinná osoba si někde procházela peklem. Plačící žena nám sdělila, že máme dvanáct hodin na vyřešení prvního úkolu.

Zašli jsme do Barts, kde Sherlock mohl prozkoumat tenisky. Já jsem jako obvykle neměl ani tušení, na co se ptát a už vůbec ne, jak odpovědět. Sešli jsme se s Molly Hooper, která nám představila svého přítele Jima. Patrně pracoval v IT. A opět je tu slovo ´patrně´. Oh, a právě jsem se díval, jak se seznámili.

Vlastně, když Jim odešel, Sherlock Molly řekl, že ten chlápek je jistě gay. Jako obvykle se nestaral o to, že toto rozhodně nemohlo být to, co by chtěla slyšet!

Takže zpět k teniskám. Sherlock mě samozřejmě musel pokořit při jejich zkoumání a téměř všechno, co jsem si myslel, bylo špatně. Řekl mi, že byly dvacet let staré a pyl, který na nich zůstal, poukazoval na to, že jsou ze Sussexu. Potom vzpomenul jméno - Carl Powers, chlapec, který zemřel, když byl Sherlock dítě. Každý předpokládal, že se jednalo o tragickou nehodu při plavání, jenže Sherlocka vždy mátly zmizelé tenisky. Nyní se objevily po dvaceti letech a byly adresovány jemu. Sherlock objevil stopy Clostridia botulinim na Carlových teniskách a usoudil, že byl zavražděn - jed vpravili do Carlova krému proti ekzému. Sherlock vrahovi  potřeboval dát vědět, že to vyřešil, proto napsal zprávu na svůj web. Vím, že někteří z vás byli zmateni jeho zvláštními příspěvky poslední dobou.      

Poté opět zavolala plačící žena a směla nám říct, kde se nachází. Policie ji našla a byla v pořádku. Ačkoli Sherlock byl naštvaný. Celou léčku označil za elegantní. Zeptal jsem se ho, jak to myslí a on řekl, že "Nejsem jediná osoba, co se nudí". Ovšem, zabiják se zaměřil přímo na něj a on to zbožňoval.

Píp. Píp. Píp. Píp.

Další zpráva. Další fotografie. Tentokrát šlo o opuštěné sportovní auto. Telefon zazvonil. Byl to muž a byl vyděšený tak, jako předtím žena. Řekl nám, že máme osm hodin. Xxx ze Scotland Yardu auto lokalizoval a Sherlock si jej prohlédl. Bylo vypůjčené ze společnosti jménem Jasus Cars mužem jménem xxx xxx - člověkem, který zmizel. To bylo na Sherlocka pěkně přímočaré. Stačil jeden rozhovor s ženou zmizelého a návštěva Janus Cars a všechno to vyřešil. Jednalo se o jednoduchý pojistný podvod. Opět zveřejnil svou odpověď na webu. Muže obaleného výbušninou našli a vysvobodili. Ukázalo se, že se nacházel v centru Londýna. Pro Boha, kdyby se Sherlock mýlil...Další věc je, jak už jsem řekl, že ho to bavilo. On a ten záhadný zabiják hráli hru. Já, paní H, lidé s bombami, všichni ostatní, byli jsme jen figurky. Vzpomenul jsem jméno, které jsme několikrát slyšeli - Moriarty. Mohl by to být on? Když jsem to zmínil, Sherlockovi se rozzářily oči.

Píp. Píp. Píp.

Další zpráva. Třetí fotografie. Tentokrát někoho, koho jsem poznal a Sherlock neměl nejmenší tušení, o koho se jedná. Je pěkné být občas tím chytřejším. Na obrázku byla nedávno zesnulá Connie Prince. Patrně zemřela na otravu tetanem, náš vrah o tom však soudil něco jiného. Opět jsme obdrželi telefonát. Tentokrát se jednalo o starou ženu - a byla slepá. Pomyslel jsem si, kdo by to mohl udělat? Jak to někdo mohl udělat? Sám jsem šel navštívit Conniina bratra Kennyho. Sherlock zašel na nějaká internetová fóra a se svým obvyklým šarmem a diplomacií získal odpovědi, které potřeboval. Mezi námi, přišli jsme na to, že zatímco Connieia smrt měla vypadat jako otrava tetanem, ve skutečnosti se jednalo o otravu jedem - jejich sluha, Xxx, ji předávkoval Botoxem! Bylo by to až zábavné, pokud by se nestalo to, co následovalo. Sherlock nechal zprávu na svém blogu a jako před tím, stará paní nám zavolala. Udělala však chybu. Začala nám popisovat muže, který ji spoutal a... On ji vyhodil do povětří.

Bydlela v bytovce. V Glasgow. Dvanáct lidí zemřelo.

Stále na to tak docela nemohu přestat myslet. Hra mezi Sherlockem a jeho... odplata? Je to to správné slovo? Dvanáct zcela náhodných nevinných lidí kvůli tomu zemřelo. To ráno jsem byl na Sherlocka velice naštvaný. Bylo mu to jedno. Připustil to. Prostě mu to bylo jedno. Když zdůraznil, že lítost by životy nezachránila. Zeptal jsem se ho, zda bylo snadné se o to nestarat, a on řekl, že ano. Bylo to tak snadné. Možná, že má Sally Donovan pravdu. Možná je psychopat.

Píp. Píp.

Další fotografie. Tentokrát na ní byla Temže. Sherlock zavolal na Scotland Yard, kde mu řekli o těle, které vytáhli z řeky. Za pár minut jsme dorazili na místo, kde Sherlock zjistil, že to byl strážný a pravděpodobně byl zapleten do zmizení obrazu, který byl nedávno znovu objeven a vystaven v Hickman Gallery. Oh a také odhalil, že obraz je podvrh. Mohl bych vysvětlit, jak to udělal, ale myslím, že je to jeden z těch ´musely by jste tam být´ momentů. Také zjistil, co zabilo strážného. Řekl jsem, ´co´, ačkoli by mělo být ´kdo´. Ale v případě toho muže je ´co´ pravděpodobně lepší definice. Jednalo se o vraha známého jako Golem. Zabíjel lidi tím, že z nich vymáčkl vzduch holýma rukama! Proč by něco takového udělal chudému hlídači, bylo prozatím záhadou, takže jsem zašel do jeho bytu a objevil hlasovou zprávu od profesorky Xxx. Volala mu v odpověď na jeho zjištění, že něco někde je špatně. Jediným dalším vodítkem bylo, že šlo o něco z astronomie. Sherlock vypátral, že Golem zabil strážného, jelikož zjistil, že malba je podvrh. Usoudili jsme, že profesorka Xxx pracuje v planetáriu a rychle tam zamířili. Jenže jsme dorazili příliš pozdě. Byl tu i Golem, který ji zabil. Poté zaútočil na Sherlocka. Myslím, že jsem ho nikdy neviděl tak vyděšeného. Já, byl jsem vyděšený! Viděl jsem příšernosti v Afghánistánu. Ale tento muž nebyl člověk. Byl skutečné monstrum! Snažil jsem se Sherlocka zachránit (střelbou po Golemovi - nikdy bych neřekl, jak nepatrný to bude mít účinek) ale monstrum uprchlo.

Vrátili jsme se do galerie, kde Sherlock konfrontoval správkyni. Všechno popřela - trvala na pravosti obrazu - a nevypadalo to, že bychom zde mohli udělat něco víc. Potom telefon zazvonil ještě jednou.

Bylo to dítě.

Dítě začalo odpočítávat od deseti. Sherlock křičel do telefonu, že obraz je falešný, vrah však chtěl jasný důkaz. Sherlock zíral na malbu, zatímco dítě pokračovalo v odpočítávání vlastní smrti. A pak na to Sherlock v poslední chvíli přišel. Na to, kvůli čemu se strážný domníval, že se jedná o padělek a volal profesorce do planetária. Nacházela se zde supernova, na naší obloze viditelná až od roku 1858. Proto obraz nemohl být namalován autorem žijícím v roce 1640. Dítě přestalo odpočítávat.

Správkyně připustila, že malbu nechala zhotovit. Byla ve spojení s různými lidmi, a zdá se, že všichni pracují pro jednoho muže. Jistě jste uhodli. Pro Moriartyho.

Zpět v bytě jsme čekali další telefon. Když to vypadalo, že se nic dalšího dít nebude, rozhodl jsem se navštívit svou přítelkyni Sáru. Sotva jsem opustil byt, když vedle mě zastavilo taxi. Taxikář se mě zeptal, zda chci odvoz, ale já řekl, že pojedu metrem. On mi odvětil, že se mě neptal, ale oznamoval mi to. Podíval jsem se na něj a zjistil jsem, že na mě míří zbraní a tak jsem nasedl do taxi.

Museli mě omráčit, neboť další věc, kterou si pamatuji, bych zápach chlóru. Byl jsem ve sportovním centru blízko bazénu. A měl jsem na sobě výbušninu. Cítil jsem ji pod bundou, kterou mi oblékli. Potom mi v uchu zazněl hlas a já si uvědomil, že mám jakési sluchátko. Říkal, že mám po něm opakovat vše slovo od slova, jinak už nikdy nebudu psát svůj blog.

Měl jsem vyjít do části s bazénem, kde, jak jsem zjistil, čekal Sherlock. Hlas v mém uchu, který jsem mlhavě poznával, mi řekl nějaké věci, co mám říct - které, jak jsem si uvědomil, vyzněly, jako že jsem byl za tím vším já. Že já, John Watson, jsem Moriarty. Mohl jsem vidět pohled v Sherlockových očích - záblesk, ne vzteku, ale bolesti. Na okamžik vypadal jako malé, ztracené dítě. Mohl bych být šokován, že o mě byť na chvíli zapochyboval, ale upřímně, bylo to od něj tak příjemně lidské. Naše přátelství má pro něj skutečný význam. Navzdory sobě samému, mu na tom záleželo. Potom zahlédl výbušniny a poznal, co se stalo.

A v tu chvíli vyšel Moriarty. Byl to Jim. Přítel Molly Hooperové z IT oddělení v Barts! Dokonce to krátké setkání bylo součástí hry. Dva muži hovořili, oba zjevně potěšení, že jsou konečně tváří v tvář. Opět jsem se cítil jako figurka v jejich hře. Obzvláště, když laserové znamení směřovalo na mou hruď. Jeden špatný pohyb a cizinec ve tmě mohl odpálit výbušniny. Sledoval jsem jejich rozhovor. Jim Moriarty byl naprostý opak Sherlocka, byli si však také velice podobní. On byl konzultující zločinec. Lidé za ním chodili, a on organizoval vše, co chtěli. A když mluvili, usoudil jsem, že je zde dostatek výbušnin, aby nás zabily všechny. Byl jsem jediný, kdo si o uvědomoval. Najednou jsem popadl Moriartiho. Věděl jsem, že jeho asistent (jeho John Watson?) by ho nezabil. Ale laserové znamení se jednoduše přesunulo na Sherlockovu hlavu a já byl nucen ho pustit. Na chvíli jsem zauvažoval, zda by Sherlock udělal to stejné pro mě, ale vše, čím jsem si byl v tu chvíli jistý bylo, že jdu na smrt.

Jenže to by si to Moriarty nesměl rozmyslet. Řekl, že Sherlocka jednoho dne zabije, ale teď nás nechá jít. Pro něj to byla skutečně jen hra. Odešel a Sherlock ze mě strhl výbušniny. Znovu jsme nabrali dech, když se náhle zjevila spousta laserů. Moriarty se vrátil a řekl, že opět změnil názor!! Měli jsme potom všem zemřít. Sherlock jednoduše namířil zbraň na odhozené výbušniny. Pokud jsme měli umřít, vezmeme s sebou i Moriartiho. Zadržel jsem dech a zdálo se to být celé měsíce. Neměl jsem tušení, čeho jsou schopni. Moriarty očividně neměl lidské emoce a Sherlock tvrdil, že mu je vše jedno. Mohlo to tak být? Měl jsem skutečně zemřít? Ve sportovním centru?

Když tu Moriartiho telefon zazvonil. Přijal hovor a odvolal střelce. Nechal nás naživu. A když jsem se konečně nadechl, zmizel.

A to je, jak jsme se Sherlockem přežili a spatřili nový den.

16 komentářů
Haha! Jsi to ale aprílový vtipálek! Zveřejnil jsi to po odpoledni!!
Harry Watson 1. dubna 12:11
Všechno je to pravda, Harry!
John Watson 1. dubna 12:22
PMSL!!!!
Harry Watson 1. dubna 12:24
Nikdy nechci vědět, co tohle znamená.
John Watson 1. dubna 12:30
To je neuvěřitelně šílené!
Harry Watson 1. dubna 12:36
Sherlock Holmes je génius!!
Jacob Sowersby 1. dubna 12:37
tvůj písemný projev je strašný
nepravděpodobný 1. dubna 12:38
*Komentář odstraněn*
Harry Watson 1. dubna 12:39
Jak hrubé!
Marie Turner 1. dubna 13:12
To jsem zase já, paní Hudsonová.
Marie Turner 1. dubna 13:13
Neměli bychom Vám dát k Vánocům počítač, paní Hudsonová?
John Watson 1. dubna 13:14
Také udělám skvělý příběh.
Anonym 1. dubna 13:25
Ještě pořád žiješ?
Sherlock Holmes 1. dubna 13:28
Oh, a stále skvěle. Uvidíme se brzy.
Anonym 1. dubna 13:33
Pořád mi je velmi líto Connie :(
Joy 1. dubna 13:56
Až budeš mít čas, tak se mi neboj zavolat, Johne.
Sarah Sawyer 2. dubna 1:03