Ve svitu měsíce - JimCroft - Bez cenzury

Slash povídka z Baker Street. Pozor, bez cenzury.

            „Deštníčku, jsem moc rád, že jsi s tím souhlasil.“ Jim se tiskl k Mycroftovi a společně kráčeli k městskému hřbitovu. Noc byla chladná a neobvykle hlučná, psi zběsile štěkali a vyli, občas bylo slyšet houkání sov. „Vidíš ten měsíc?“ Jim nadšeně poskakoval kolem kráčejícího Mycrofta. „Nejspíš jsem částečně vlkodlak, protože když je takový krásný úplněk, přepadají mě hodně divoké touhy.“ Jim přiskočil k Mycroftovi, zavěsil se mu na rameno a šeptl mu do ucha. „Jsem ztělesněný sex.“ Mycroft se při pohledu do jeho nadšených očí musel pousmát, převzal od Jima něco z jeho energie, atmosféra té noci začínala působit i na něj. Vzal Jima za ruku, ten se dal opět do poskakování, zatočil se s Mycroftem a dál pokračoval v cestě. Zahlédli dvě světla u krajnice, zaprskání a přímo před nimi přeběhla černá kočka. Mycroft vytřeštil oči, zato Jim nadšeně povyskočil.

„To už nemůže být lepší!“ Nad hlavou jim proletěl netopýr. „Ohohooo!“ Jim zapištěl. „Pojď deštníčku, ať už jsme tam!“ Dal se do běhu a táhl Mycrofta za sebou. Hřbitovní zeď se stále víc přibližovala. Kousek před branou zpomalili do kroku. Mycroft se snažil rozdýchat, Jim zatím zkusil kliku. „Zamčeno, nejspíš budeme muset přelézt.“ Chytl se mříží, vyhoupl se nahoru a stanul na zdi.

„To asi nezvládnu,“ zakláněl k němu hlavu Mycroft. Na chvíli se mu zastavil dech, když spatřil Jimovu siluetu v jasném kotouči obřího měsíce. Jim se posadil a natáhl k němu dlaň. Teď mu jasně viděl do tváře, temné oči mu zářily. Byl to ten nejmagičtější pohled, jaký si pamatoval. Jim spatřil jeho pohnutí a láskyplně se na něj usmál. Mycroft natáhl paži a chytil jeho dlaň. 

Druhou rukou se chytil mříží. S Jimovou pomocí za chvíli seděl na zdi vedle něj. Objal ho a políbil.

„Je krásný večer, deštníčku, usmál se Jim. Vzal ho za ramena a otočil se směrem k hrobům. „Všechna ta světýlka.“ Mycroft se taky otočil, na rozdíl od Jima ho pohled na řady pomníčků a blikotajících červených plamínků značně zneklidňoval. Nad hlavou jim proletěl netopýr.

„Tak pojď, deštníčku.“ Jim seskočil ze zdi, dopadl těsně vedle pomníčku a už natahoval ruce, aby mohl chytit Mycrofta. Ruku v ruce se začali proplétat chodníčky. Jim si pozorně prohlížel každý větší náhrobek, na kterém byl nějaký vzor. Prošli kolem sochy panenky Marie, Mycroft jí pohlédl do tváře a otřásl se, protože mu v tuto noční chvíli a za účelem, za jakým sem přišli, připadala její tvář nevlídná. Sklopil hlavu a pevněji stiskl Jimovu ruku.

„Někde tu jsou moc pěkné hrobky,“ usmíval se Jim a dál postupoval hřbitovem. Dostávali se stále hlouběji, zeď se stále víc vzdalovala a Mycroftův neklid narůstal, stejně tak Jimovo nadšení.

„To je perfektní!“ zapištěl zrovna a už ho táhl k soše obrovské postavy v kápi s kosou v kostnatých rukách a s rozpřaženými křídly. Patřila k okázalým sochám na nádvoří hrobek.

„Vidíš ta křídla? Vypadají, jako opravdová!“ Jim nadšeně obíhal sochu, pak se zase vracel k Mycroftovi a vychvaloval všechny detaily. Mycroftův zrak přitahovala kápě, ve které se skrývala jenom tma.

„Připadá mi, jako by každou chvílí měly zaplát jeho plamenné oči a on mávne kosou a vezme nás na druhou stranu, odkud není návratu.“

„Ano!“ Jim objal Mycrofta a spolu s ním se zahleděl do kápě. „Jsi úplný básník,“ zachichotal se a sklouzl mu rukama k bokům. Mycroft k němu otočil hlavu a začali se líbat. Vklouzl Jimovi pod kabát a hladil ho přes několik vrstev látky. Z dálky doléhalo psí vytí, jejich polibky staly se naléhavějšími. Mycroft měl husí kůži, když jen pomyslel, kde se zrovna nacházejí, raději měl oči pevně zavřené a tiskl se k Jimovi. Jimovým tělem procházely výboje čirého vzrušení, to místo, měsíc, Mycroft v jeho náručí. Tiskl se k němu, občas pootevřel oči, aby si celou scénu mohl prohlédnout. Socha, zalitá měsíčním světlem, tak živá a ano, vypadala, jako by je každou chvílí chtěla uvrhnout do pekel za znesvěcování svatého místa, Mycroft skutečně umí vymyslet krásný romantický příběh.     

„Budeš mi vyprávět nějakou strašidelnou historku?“ usmíval se a sjel Mycroftovi k poklopci.

„Proboha, to ne!“ Mycroft vypadal vyplašeně, když otevřel oči a spatřil sochy vrhající stíny.

„Prosím!“ Jim ruku přitiskl důrazněji, stáhl Mycroftovu dlaň ze svého boku a přitiskl si ji na svůj poklopec.

„Ten příběh se stal v Londýně,“ zachraptěl Mycroft. „Na původním, už staletí neudržovaném hřbitově.“

„Báječně,“ kvikl Jim a už si Mycrofta odváděl k nejbližšímu pomníčku, hezky pomalu, aby ho snad nenapadlo oddálit ruku.

„Jedné noci okolo procházel mladý pár,“ Jim slabě bručel a líbal Mycroftův krk. „A napadlo ho, že by se tam mohl podívat.“ Jim ho dovedl až k pomníčku, o který ho opřel. „To studí,“ zaprotestoval Mycroft.

„Vem si moje rukavice,“ Jim se z nich bleskově vyprostil, vzal Mycroftovy ruce a rituálně mu na ně navlékl černou kůži. Políbil Mycrofta a opět ho posunul do předklonu, ruce mu položil na pomníček a přešel za něj.

„Co bylo s tím párem dál?“ chtěl vědět Jim a přehodil spodní část kabátu Mycroftovi přes záda.  

„Přišli k bráně prolezlé rezem,“ Mycroft pocítil studený vánek na své zadnici a otřásl se. „A zkusili ji otevřít. Nejprve to nešlo,“ stiskl zuby, když mu Jimova ruka začala vtírat gel. „Nakonec brána povolila a vydala zaskřípění.“ Mycroft poslední slovo zachroptěl, když do něj Jim vnikl. Ledový vzduch už na něj nedopadal tak intenzivně, to ho Jim chránil klopami vlastního kabátu, které mu přidržoval na bocích.

„Co bylo dál?“ chraptěl Jim.

„Prodírali se vysokou trávou, která zarůstala všechno, krom pomníků.“ Mycroftův hlas se lámal spolu s Jimovýmy přirážkami. Zavřel oči a snažil se nemyslet na to, kde jsou. Tak mu ale zas v mysli vyvstával příběh, který nechtěl vyprávět.

„Zastavili se u jednoho z nich, ach, kde se posadili. Cítili chlad kamene, proto se rozhodli zahřát. Tiskli se k sobě a líbali a rušili klid nebožtíků.“

„Ano!“ Jim pištěl a začal zrychlovat.

„Kámen se pod nimi začal chvět,“ Mycroft se sílícím děsem zíral do nízké trávy pod svýma nohama. Jim chroptěl a sténal.

„Mrtví začali vylézat ze svých hrobů,“ Jimův stisk na jeho bocích zesílil.

„Dvojice zděšeně ječela,“ Jim přirážel prudce a dosti nevybíravým způsobem, až z toho Mycroftův hlas přešel do syčení skrze zuby.

„Nemohli, au, utéct. Mrtví je trhali na kusy,“ Jim zaječel, prohnul se a přimáčkl k Mycroftovi. Jeho přeskakující smích se nesl nočním vzduchem spolu s divokým štěkotem v sousedství.

„A zeď byla tak daleko,“ zašeptal Mycroft. Jim z něj zatím vyklouzl a spěšně mu vytáhl kalhoty. Pomohl mu se napřímit, a padl mu kolem krku. Mycroft slyšel jeho přerývaný dech, za chvíli ještě něco. Ne to se mu jistě jen zdálo, přece…

„Jime?“ Zaklonil hlavu a kousek ho od sebe odstrčil, aby se mu mohl podívat do tváře. A skutečně. Jimovi se z očí řinuly slzy.

„Proboha, Jime!“ Mycrofta to vyděsilo. „Proč pláčeš?“ Zahodil rukavice a vzal jeho tvář do dlaní, palci mu utřel slzy.

„Já..“ Jimovi selhal hlas a snažil se potlačit vzlykání. „Nikdy jsem nezažil něco tak…“ popotáhl. „Ach, Mycu, bylo to naprosto dokonalé!“ Jim se usmál a další vzlyk se mu vydral z hrdla.

Mycroftovi se rozjasnily oči a cítil, jak má na krajíčku. „Jime.“ Přitiskl si ho k sobě a hladil jeho hebké vlasy. Jim se k němu ještě dlouho tiskl a pevně zarýval prsty do jeho zad.

            Jim se odtáhl a něžně Mycrofta políbil.

„Odpusť, nechal jsem se unést a úplně jsem zapomněl,“ rukou mu sklouzl k zipu kalhot.

„Ne, nechme to na doma,“ odtáhl ho Mycroft, když si uvědomil, kde se nacházejí.

„Dobře,“ zakřenil se Jim a vlepil mu pusu, už to byl zase ten praštěný kluk plný energie. Vzal ho za ruku a s poskakováním ho vedl k bráně. Socha v kápi tam jen stála a upírala neviděný pohled jejich směrem. To Mycrofta pobídlo, aby si pospíšili. U zdi Jim spojil ruce dlaněmi vzhůru a vysadil tak Mycrofta na zeď. Za chvíli ji oba překonali a mířili domů.

            Oba byli rádi za teplo, s jakým je dům přivítal. Vlezli si do sprchy, kde se pod horkými kapkami k sobě tulili a vzájemně zbavovali svá těla nečistot, co se na ně za ten den nalepily. Vlezli si do peřin, kde pokračovali v mazlení. Jim byl mnohem něžnější, než kdy předtím. Mycrofta jeho láskyplné něžné doteky naprosto okouzlily. Nakonec si Jim nechal nadzvednout nohy a Mycroft se do něj zabořil. Jim se k němu pevně tiskl a po celou dobu k němu vzhlížel s naprostou oddaností. Mycroft pohlížel do jeho tmavých očí a pohledné tváře, Jim, můj malý sladký Jim. Oči se mu zaleskly slzami, napětí povolilo, nadzvedl se a Jim narovnal nohy. Položil mu hlavu na hruď a Jim objal jeho ramena.

„Miluju tě, Jime,“ slyšel vlastní slova a zděsil se, že své myšlenky vyslovil nahlas.

„Miluju tě, Mycrofte,“ zachichotal se Jim a objal ho pevněji, i nohy kolem něj omotal.

Můj nejdražší Jimi.         

- Zpět na seznam povídek: ZDE -